Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Jižní Amerikou na kole - 60. - 62. den

Budik zachrcel v pet rano....a ja okamzite a strelhbite vyrazil ze stanu. K memu zdeseni do uplne tmy a uplneho ticha. Zadny horolezecky srumec, zadne macky, cepiny, hole ani slunce v rozbresku. Jen tma, ticho a chrapani vukol. V tu chvili jsem byl asi nejnadrzenejsi horolezec Jizni Ameriky. Zalezl jsem tedy do spacaku, ale po pul hodine jsem neodolal, udelal si cafe, popadnul nachystane veci a vyrazil.

Pomalu jsem stoupal k pohori a citil, kterak slunce vali pres ocean na svoji pozici. Muj trek k vezim mel byt dlouhy kolem osmi hodin a mel jsem nastoupat do tisice metru, coz by jeste tak nejak slo. Ovsem moje kolo zustalo samosebou v kempu a ja mel z toho nocni mury. Krome toho jsem chtel z kempu odjet okamzite po prichodu z hor. Tohle byla interni informace a nechtel jsem to oznamit noham, nebot by mne zajiste nakopaly do prdele.

Stoupal jsem v poloseru proti toku ledovcove reky...a najednou praaask. Slunce se prehouplo pres kopec a ozarilo cestu, louky a pohori...a nastal horsky orgasmus. Jako jsem to udelal u ledovce Perito Moreno, udelam to i ted u Torres del Paine. Nebudu se nikterak rozepisovat, nebot to neni nutne, pokud jsou k mani fotografie. Jedno je vsak jiste. Neni to s touhle planetou az tak v prdelce. Je porad na co koukat a pred cim smekat, k cemu se plazit a klopytat. V dojeti pak clovek stoji s hlavou zaklonenou a mozek hlasi " fiiiiihaaaaa". Nektera krasa je proste vecna...moje zena a Torres del Paine.

Mimo jine mi mel narodni park nabidnout ku shlednuti krome jineho pumu v zivem provedeni. Cim casneji z rana, tim lepe, cim tiseji tim lepe, cim vice chlebu s tunakem...tim hure...pro mne! Bohuzel. Po sedmi hodinach harcovani nahoru a dolu jsem musel sam sobe doznat, ze ani puma, ani adidas. Jedinym nebezpecim na celem tomhle carokrasnem pochodu tak byla vystrcena obrovska řiť za kamenem a to ve chvili, kdyz jsem se k tomu kameni skoro po ctyrech dokodrcal. Mohl jsem se te riti vyhnout, ovsem nebylo kam a mimo to byla tak obrovska, jak obrovske bylo i telo, ktere ji obklopovalo. Chapu, ze ona potreba na cloveka prijit muze znenadani... Ovsem nechapu, kde majitel tohohle tela nasel odvahu na ranni sedmihodinovy pochod. Mozna ho premluvil atache cestovni kancelare a nedal mu mapu. Ve chvili, kdy se pote dotycny dozvedel, co jej jeste ceka, pronesl jedine: "se z toho poseru...."Amen

Ochromen nadherou, sestoupil jsem do tabora proti davum smerujicim teprve nahoru a osedlal kolo. Zbyval mi osmdesatikilometrovy vyskovy usek napric zbytkem parku a navic mi zbyvala jedna pastika, mrkev, susenky a zadny chleba. Kdyz jsem sjizdel z Base Campu dolu, slunce nadobro odeslo a ja byl stestim bez sebe, ze jsem svuj pochod tak skvele naplanoval. Vsichni pesaci pravdepodobne prave stali tam nekde nahore a podle mapy se snazili uhadnout, kde v mlze asi Torres budou.

Diky boze, diky! Cesta byla kruta, hrbolata a nahoru dolu. Pochod byl znat v kazdem koutku tela. Krome toho zaludek stale posilal do centraly vize, co vsechno by byl ochoten sezrat. Myslim, ze krome kameni a lamí řiti by sel do cehokoliv. Mesto Puerto Natales ode mne bylo pres sto kilometru, coz bylo nemyslytelne. Zabocil jsem tedy po padesati kilometrech do kempu a nechal se premluvit k nakupu chleba za 50kc, coz jsem skousnul. Koupil jsem i ryzi a nakonec se cely uhnizdil v kempu. Udelal jsem dobre. Spina a smrad z cesty ze mne tekly proudem. Jedinym rozptylenim mezi pokusem o vareni a zirani na pohori v dalce tak byl cyklista Jurij z Ruska, ktery mne videl a tak mne prijel pozdravit. Vysvetlil mi, ze ma panickou hruzu z komaru a jestli jsem pry nejake v parku videl. Tim mne rozesmal, protoze vstoupit do parku popripade Patagonie bez repelentu je sebevrazdou. Chtel jsem mu rici ze jsem komary nevidel, no skrzeva hejno pred jeho hlavou jsem ho nezahledl. Jurij prohlasil, ze radeji pojede, ze kemp je toho svinstva plny a ze spi radeji v lese, tam ze je klid. Sakra...tihle, ze vyhrali valku? a MS v hokeji?

61. den - Déšť přišel v noci..

a neřekl bych, že nečekaně. Čekal jsem jej v plné polní, což znamená, že chrápal jsem jako prase. S burácením kapek na plachtu stanu jsem tedy přemýšlel, co se mnou bude. Nevadil mi ani tak déšť, neboť ve stanu bylo útulně naprděno. Vadila mi spíše možnost, nebo spíše jistota hladu. Jediný obchod byl ode mně osmdesát kilometrů a cesta k němu měla být dle informací krkolomná a obtížná. Nechtěl jsem riskovat, že cestou dostanu takzvanou "hladovku", což by moje tělo vyřídilo na dva dny, popřípadě by mě jako raněné zvíře okamžitě napadli místní carancho, neboli čističi a uzobali by mě do šesti minut.

Krásný kemp u řeky rio Serrano byl veskrze rybářský. Byl jsem jediný nerybař a bylo na jednu stranu dobře, že se se mnou nikdo nepouštěl do řeči. Ryby totiž nejím a tudíž by konverzace vázla. Ne že bych ryby nejedl, ale maminka nás s bratrem naučila, že nejlepší ryba je Rybí prst, popřípadě jeho sestra Makrela. Když včera přijeli všichni ubytování rybáři z lovu a naházeli nezávisle na rošty své úlovky - byl jsem v ouzkých. Vůně se tak nesla krajinou až do mého stanu, že jsem si raději ovázal hubu ručníkem, aby mi ze slin nenavlhlo peří ve spacáku. Snil jsem o tom, že některý z rybářů zaklepe na dveře mého stanu a zeptá se... "nechceš rybu?" Ovšem, na dveře stanu se klepat nedá, neboť je to plachta, že jo... tudíž nepřišel nikdo. A právě tihle rybáři mě ráno zachránili. Zašel jsem se k ním optat, jestli nemají kafe a dali jsme se do řeči. Otázka, na kterou jsem čekal padla jako šestá v pořadí... "máš jídlo?" Odpověděl jsem tak, jak mě to doma učili "Samozřejmě, mnohokrát děkuji, mám všechno" a poté jsem se vyvrátil hlady. Neváhali ani vteřinu a hodili po mně celý chleba, paštiku a sýr. Jeden z nich měl prý kdysi pletky s holkou z Česka a od té doby je z něj čechofil. Děkuji tedy oné neznámé dívce, že svým umem přivedla mě nevědomky k jídlu. S tímhle proviantem jsem mohl vyrazit na cestu beze strachu.

Cesta opravdu nebyla jednoduchá. Lítal jsem nahoru dolů, podél jezer. Povrch byl v naprosto kalamitním stavu a musel jsem brzdit i z kopce, aby se kolo nerozpadlo na hrbech a roletách. Navíc se při bočním vichru kolo opřelo natolik o můj dřevěný stojan, že ten to již nevydržel a nadobro odešel do věčných lovišť. Jedna etapa vztahů člověk vs kus dřeva, je tedy u konce. Nedalo se nic dělat. Ani sem nebrečel. Jen jsem pronesl "vidíš blbe, mohl sem tě dovézt k sobě domů do Evropy a zapíchnout tě do země na zahradě, sám si se o to připravil". Šel jsem do lesa a pokusil se najít náhradu. Nic v tomhle směru ovšem nebude jako dříve.... nebude. A pak na desátém kilometrů to přišlo... déšť, slunce, vichr, slunce, déšť, mrholení, azuro, mrholení, vichr, kroupy, déšť, slunce.. Mohl bych takhle pokračovat, ale nemělo by to cenu. Stejně jako nemělo cenu se pořád dokola oblékat a vysvlékat. Zůstal jsem pouze v mokré vestě i při teplotě pod deset stupňů. Přesvědčoval jsem sám sebe, že je to výhodné. Smradlavá vesta totiž projde deštěm, neboli se sama propere, poté mráz a zima zabíjí bacily a smrad a nakonec vše tělo vysuší. Moc to ovšem v praxi nefungovalo. Byla mi ve výsledků strašná zima, smrděl jsem a chlupy co mi staly na těle ze zimy trhaly vestu.. Celé to trvalo osmdesát kilometrů. Za mými zády se stále rýsoval Torres del Paine, vrcholky hor se občas odkryly z mlhy a deště a já cítil v nohách závěrečné stoupání na poslední vrchol. Poté přišel bůh a zaklepal mi na rameno se slovy "dívej vole" a opravdu.

Přímo před sebou měl jsem rozhraní a předěl hor a pampy. Rovina pode mnou se rozprostírala do nekonečna a v dali bylo vidět Puerto Natales i s přístavem. Rovina a pampa, která mě měla provázet až k Ohňové zemí. Na vrcholu kopce mi servírka při kávě řekla, že do města to mám na kole tři hodiny, popřípadě dvě a půl, budu li dobrý jako její kamarádi. Asi na mně bylo vidět, jak moc město s obchodem potřebují. Usednul jsem na kolo a dal to za padesát minut. Zjevně budou její kamarádi Bob a Bobek, nebo kosí bratři pokud to táhnou na město přes dvě hodiny. Puerto Natales mě okamžitě uchvátilo. Do přístavu přijela fjordem loď a přivezla baťůžkáře z celého světa. Všichni směřují do Torres děl Paine a město jako vstupní brána z toho těží. Vše je zaměřeno jen na hory a turistiku. Možná by tu šel na odbyt i náš salám s názvem Vysočina. Celá tahle provincie se jmenuje Magallens a je jednou z nejkrásnějších, ale zároveň nejnedostupnějších v Chile. Je přímo úchvatné, že pokud se sem chce Chilan dostat a navštívit třeba národní park, musí přijet přes Argentinu. Jiné cesty není. Jakoby patřila Česku delta Dunaje a já bych musel prosit rumuna o vpuštěni! Tahle odlehlost je naprosto uchvacující a i přes tuto nevýhodu jsou zde prý nejlepší podmínky k životu v Chile. Možná že jo.

Ubytoval jsem se v odporném kempu, zatížil stan panelem kvůli vichru a pochodil po městě. Kluci hráli fotbal na šesti hřištích, mladí seděli u přístavu, batůžkáži utráceli prachy ve velkém po hospodách a koloběh života se kutálel... Nikdo, kromě mně se nepodivoval přírodnímu koloběhu: déšť, slunce, vichr, slunce, mrholení, vichr, bouřka... Asi to tak má být. Bůh se mnou a dvoje ponožky na noc!

více foto zde

62. den - Svým příjezdem do Puerto Natales..

.jsem pravděpodobně nadobro pohřbil své letní oblečení na dno cyklobrašen. Mám tušení, že blízkost oceánského fjordu, otevřenost prostoru a celková poloha místa otevřela ďáblovi dveře. Probudilo mne třepání stanu a zprvu jsem nevěděl, zdali se stan třese větrem, nebo tím, jak se klepu zimou. Jelikož jsem na sobě měl veškeré oblečení, tak jsem raději zvolil větrnou variantu, abych se uklidnil. Oblékl jsem pro jistotu ještě další kalhoty na kalhoty a vyrazil časně do města na nákupy. Byla přede mnou dlouhá, 250 km houpavá cesta do Punta Arenas. Dle informací to měla být záležitost jeden a půl dne, neboť vichřice tady vane pravidelně ze západu, tudíž pomyslně do mých zad v délce 140 km. Pak se mi cesta zlomí na jih, no i tak vichr zlehka využiju. Tahle informace mi dodala klidu a pohody. Tudíž jsem v rámci nákupu koupil 4x dulce de leche, špagety a broskev. Zbytek dokoupím v Punta Arenas za maximálně dva dny. Coural jsem po městě a co nebylo přivázané, lítalo kolem mé hlavy. Vichr ohýbal stromy a já nasliněným prstem kontroloval správnost jeho směru. Od oceánu přikulhalo mrholení, tudíž jsme byli kompletní a mohl jsem vyrazit.

Cesta počala šplhat nad město a já počal s režimem vysvlékání. Rukavice, čepice bunda, kalhoty... vše šlo dolů a tradičně zase nahoru podle profilu cesty, která vůbec nebyla tak jednoduchá, jak se zprvu zdálo. A pak přišla zničehonic tragédie, neboť vichr odešel pravděpodobně buď na oběd, nebo do jiného státu. Rozprostřelo se pouze ticho a zatažena obloha.... a bylo po výpomoci prince Větrníka. Rozprostřela se přede mnou absolutně nudná krajina. Nejnudnější za celou moji cestu. Byl jsem absolutně v nesnázích. Kilometry se táhly jako sopel, nebylo na co koukat, co fotit a cesta měla takový houpačkový profil, že jsem se bavil pouze odhadem "kolik že je asi kilometrů do protější zatáčky, kterou vidím na obzoru?" Tahle hra mi ovšem nevydržela dlouho. Mám tak špatnou paměť, že jsem si nemohl v dané zatáčce na obzoru vzpomenout, kolik že jsem na počátku tipoval. Nebylo kde se najíst, kde vzít vodu, kde odpočinout. Jen pastviny a pastviny a nekonečný plot kolem cesty. Celý úsek cesty byl vlastně lemován jen pozemkem farmy, která měla vjezd označen honosným jménem majitele, pak pár budov, stáje... a nekonečný plot. Když jsem míjel vjezd do farmy El Creek, schválně jsem si změřil, kam až sahá její plot. Bylo to 70km, pak dále pokračovala farma jménem Ivan! Nedokázal jsem to pochopit, ani spočítat. Jedna z tisíců estancii - neboli farem El Creek má pozemek 70km podél cesty a možná dvakrát delší do vnitrozemí. Kolik tam šmatle ovcí? krav? koní?.., kdo opravuje ten plot?.. kdo se o to všechno stará? Kde jsou všechny ty svetry z ovcí vlny? Podle mně, když se k majiteli dostane zpráva, že se mu otelila v rohu kráva, tak než tam dojede je z telete taky kráva. Slyšel jsem, že nejdelší plot farmy kolem cesty je v Argentině kolem RN 40 a má 3700km. V Grygove by vyráběli pletivo na takový plot šest let na dvě směny. Když sem přišli na počátku minulého století první emigranti převážně z Chorvatska a Holandska chovat ovce, byl okamžitý rozmach tak veliký, že se tu páslo na nekonečných větrných planinách přes tři milióny ovcí. Tři milióny! A tak je tomu asi i dnes. Šílenost, nedohlednost, tvrdá robota, bláznovství... a funguje to. Ale nefunguje to pro někoho, kdo to drtí na kole. Čumění na plot, pastviny a bečící ovce oko nenakrmí. Naštěstí mne vyrušil z usínání dřevěný pomník Ježíše v obrovské velikosti, stojící u cesty. Byl to hold věnovaný chorvatskou komunitou Dražko Maričovi, který zde sloužil jako patron a zakladatel ovčího impéria. Pěkná práce, .. Ježíš vypadal jako Lennon a zajisté by z toho měl Dražko radost. A možná i Lennon.

Jediná možnost k zastavení na trase byl zájezdní hostinec , narvaný po střechu američany. Většina se vyfotila s mým kolem a chilskou vlajkou,... Tedy do té doby, než sem jim vysvětlil, že je to vlajka česká a že máme pouze shodné barvy. Říkali "Oh, Yes" a mysleli si "Oh,no".. V podvečer jsem se vyhoupnul na náhorní plošinu a s úsměvem sledoval veškerý porost a stromy, neboť vše živé bylo vymodelováno větrem pouze na východ. Bylo úžasné vidět celý les nakloněný na jednu stranu. Je docela možné, že i místním chlapům rostou vousy našikmo a možná tu i všichni chodí našikmo. Bůh ví. Vichr je prevít! K večeru jsem dojel do osady Morro Chico a při hledání místa na stan jsem v jedné dřevěné šopě našel stan a v něm dva cyklisty z Argentiny - Naďu a Josého. Zakončili post na vysoké škole výletem na kole a užívali si to plnými doušky. Jelikož byli zodpovědní, tak šli spát v devět a nechali mě před stanem máchat klapačkou, dokud jsem nepochopil,... že v Morro Chico mě již nikdo neposlouchá...tak na kutě. Alou!

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | úterý 26.2.2013 21:20 | karma článku: 17,52 | přečteno: 783x
  • Další články autora

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 66. -68. den

Loď odplouvala v devět .. tudíž bylo nezbytné nechat se probudit v šest. On mi vlastně ten budík ani drnčet nemusel, neboť ve stanu byly přijatelné dva stupně a vše na mém těle již bylo stejně vzhůru zimou. Zároveň se mnou brčel budík i izraelskému páru, který mi v kuchyni vysvětlil, že vstávají tak brzy hlavně proto, že v Porveniru - kam směřuje moje loď, se dnes odehrává obrovská slavnost, kam budou zajisté směřovat stovky lidí, neboť je sobota a navíc je to slavnost převážně o žrádle. Tudíž popadli batohy a prchli do přístavu rezervovat si místa. To mne trošku zneklidnilo a misku s dulce de leche jsem vylízal třikrát rychleji.

28.2.2013 v 22:22 | Karma: 16,74 | Přečteno: 689x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 63. -64. den

Vichr, který si vzal půl dne dovolené.. ..se vrátil do práce v jednu ráno. Dvakrát mi zatřepal stanem na pozdrav a pak to začalo. Byl jsem venku asi pětkrát, abych upevnil stan. Už mi došly kolíky, tudíž jsem na sebe navazoval různé špagáty a kotvil stan k dětské houpačce. Síla vichru mi tahala sopel, slzy a sundávala tepláky. Kdyby jelo kolem auto, asi by byli krápet vyplašení, vidět chlapa v jednu ráno s kalhotama na půl žerdi, kterak s provazem v ruce objímá dětské houpačky.. No pro klidnější spánek nebylo jiné možnosti. Když jsem se ráno probudil, byl vichr pořád v plné síle. Moji argentinci již byli na nohou s úsměvem, že je to vítr na naší stranu. Chtěl jsem vyrazit co nejdříve v jejich stopách, ale složit stan ve vichřici - to by mohla být další hra Erne Rubbika - který vynalezl Rubbikovu kostku.

27.2.2013 v 20:20 | Karma: 15,16 | Přečteno: 399x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 57. - 59.den

Dnešek by se dál nazvat.. "O ledovci Perito Moreno", neboť jiný název by sem snad ani nepatřil. Bylo by nepřístojné, abych sem zařadil tuctové zážitky běžného dne, jako je například café, sprchování, kakání, chození po obchodech atd., když mi život a zvláště příroda složili k nohám zážitek v podobě největšího ledovce Petito Moreno. Stačí fakta: délka 30km, šířka 5km, výška 60m...

17.2.2013 v 21:13 | Karma: 16,65 | Přečteno: 574x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 54. - 56.den

V noci začalo pršet.. ..a ráno to nevypadalo o nic lépe. S vědomím proměnlivosti jsme vyčkávali ve stanech a dočkali se. Bylo ještě hůř!.. I tak jsme vyrazili na plánovaný výšlap na ledovec. Cesta vedla ostře nahoru a já měl co dělat, abych to neotočil... ostře dolů. Spal jsem možná tři hodiny a měl jsem natolik špatné sny, že mě to rozladilo do extrému. Čím víc jsme se blížili k ledovci, tím více o sobě dávalo slunce vědět... a nahoře jsme dostali slunečné pohlazení naplno. Všichni jsme si posedali tak nějak o samotě, každý sám za sebe a čučeli na ten zázrak přírody. Já to prostě nechápu... V Evropě kvůli tomuhle pohledu jede člověk na tři místa a vystojí frontu a tady jsou ledovce asi jako kamení u cesty. Přesto dokáží vyrazit dech i otrlému. A tak jsem čuměl na tu nádheru a uvědomoval si svoji malost... a taky to, že mám hlad jako hovado.

14.2.2013 v 9:00 | Karma: 13,77 | Přečteno: 530x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 51. - 53.den

Vstával jsem časně .. a takzvaným "huhu" stylem, neboli - byl jsem značně vyhukaný. Po celý proces usínání jsem tělo přesvědčoval, že ráno vyrazíme brzy vstříc lodi... a při nočním čůrání proti vichru jsem o tom ujišťoval sám sebe. Huhu jsem tedy rychle vyrazil ze stanu a rychle zase zalezl. Venku se totiž ženili čerti. Teď pozor! To je takové pořekadlo ohledně špatného počasí. Nerad bych, aby si někdo.. třeba z Prahy.. myslel, že byla před mým stanem svatba a že jsem tím pádem strávil půl dne na veselce.

12.2.2013 v 20:31 | Karma: 16,47 | Přečteno: 636x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 48. - 50.den

Déšť mi šustil o stan.. ..no nebyl to déšť, bylo to jen takové lechtání. Už jsem se bál, že začíná obávaná plískanice a chujovo, které se má vynořit za každým rohem. Zapelešil jsem se tedy do neskutečně teplého spacáku, kvůli kterému povraždili snad dvě generace hus a podřimoval, dokud slunce kolem deváté ranní nešimralo. Takhle mi to radili místní. Počasí je tu natolik ošidné, že když si myslíš, že to stojí za prd.. tak dělej co zrovna děláš a zůstaň kde zrovna jsi... ono to přejde. Ještě že tohle pořekadlo neznají u nás doma. Většina chlapů by zůstala v hospodě, být by se na ně pouze vysrala moucha.

7.2.2013 v 22:19 | Karma: 13,29 | Přečteno: 601x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 45. - 47.den

Ihned po probuzení.. ..vyčuraní, snězení oplatku a poleptání žaludku jahodovým sirupem zahlásilo moje tělo stav nouze, neboli potřebu odpočinku. Nedbal jsem výstrah a vyrazil na krátkou čtyřicetikilometrovou etapu do města Coyhaique, které je vlastně hlavním městem zdejší Patagonie. Tahle v uvozovkách krátká etapa mi ale vzala poslední zbytky sil. Motal jsem se po cestě jako opilec, byl jsem sám na sebe protivnej.. což je vlastně div světa a očima jsem připisoval kilometry. Ty se připisovaly opravdu skvěle, neboť cesta vedla pořád nahoru a já si tak poklusem hlemýždě mohl prohlížet malebnou krajinu. Alespoň že tak.

6.2.2013 v 22:51 | Karma: 14,09 | Přečteno: 387x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 42. - 44.den

Rozpolcená a přerušená dřímota u dědečka na statku.. ..měla za následek dnešní celodenní únavu, kdy tělo před každým kopcem zvedalo červený prapor a hlásilo stav nouze. Důvodem přerušeného spaní byl náhlý ruch kolem mého stanu uprostřed široširé tmy. Když jsem vykouknul ven, stáli před stanem dva. Beran a pes.

5.2.2013 v 20:00 | Karma: 14,19 | Přečteno: 444x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 41. den - Dnešní etapa měla být ..

.. ultra důležitou, chyběl mi jen osmdesáti kilometrový úsek, abych se napojil na svoji cestu snů, na cestu, kvůli které jsem vůbec do této řiti vyrazil.... Carretera Austral, neboli cesta odnikud nikam v posledním ráji světa. Myšlenka, že dnes stanu na téhle šotolinové a kopcovité potvoře mě motivovala natolik, že jsem ani neposnídal. Nacpal jsem si plnou hubu sušenek a vyrazil do prachu cesty. Většinu kilometrů jsem měl vedle sebe řeku Futaleufu, neboli Futu, neboli Fú. Takhle ji tady říkají všichni a většina z těch, kteří se odvážili ji sjet na raftu se u vyslovení jména Fú navíc ukloní. Měl jsem to štěstí prodrat se lesem do míst, kde má řeka tu největší obtížnost a slyšet řev chlapů..., kterak sjížděli peřejemi na raftu. Nevím jestli řvali zděšením, nebo štěstím, že to mají za sebou... ale já byl rád, že jsem na cestě a ne ve člunu.

2.2.2013 v 0:04 | Karma: 15,07 | Přečteno: 358x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 40. den - Nikterak jsem ráno nespěchal..

..o desáté měli otevírat bar s wi-fi, ve kterém jsem seděl již včera večer na kávě a jednoznačně jsem jej označil za to nejlepší, co jsem na cestě poznal. Rodinná atmosféra, skvělé café... a navíc mi občas něco podšoupli, jako pozornost podniku..., což je něco, čím si mne koupí v každé hospodě na věky. Jelikož jsem tedy nespěchal, provedl jsem v řece Kansas ranní hygienu spojenou s metáním kotoulu pod vodou a poté následoval přesun do městského parku z důvodů vaření omelety s párkem. Původně to měla být večeře u řeky, ovšem místo, které jsem našel stálo za prd a navíc, ze tří vajec jsem dovezl v pořádku jen jedno... zbytek se líně přelíval v sáčku a ještě na slunci. Počkat do večera, tak věřím že ze sáčku vyleze kohout. Vařil jsem tedy po dlouhé době amoletu a přisedla si ke mne paní. Pořád na mne mluvila a já se ji snažil vysvětlit, že od pozdravu ji nerozumím už ani slovo. Nenechala se odradit a meldovala dál a dál. Po předvčerejší zkušenosti z El Bolsonu jsem měl strach, že si někdo zase myslí, že jsem něco čmajznul.. Navíc jsem pojal podezření, jestli ta babice nečeká na moji amoletu. Ostražitost stoupla na dvěstě procent a kdyby se jen přiblížila k moji plotně - zabil bych ji parkovou lavičkou. Paní sice vstala, ale jen proto, aby mi předala výtisk "Strážné věže" a požehnání od Jehovy. Nevím, čím jsem si tuhle ranní mši zasloužil, zda-li to bylo mým utrmáceným vzhledem, nebo kterak viděla jak klohním neznale vajíčka. Tak či tak děkuji za slova a amen, matko... ovšem od vajec dál!

31.1.2013 v 23:02 | Karma: 14,37 | Přečteno: 392x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 39. den - Probuzení na jedničku..

.. tak by se dalo nazvat ranní vstávání ve výběhu pro krávy. Sotva se začaly probouzet mé smysly, byť oči byly stále zavřené.. něco mi říkalo, že slyším krávy. Uklidňoval jsem se, že nejde o nic zvláštního, když jsem v Argentině. Ovšem tyhle musely být blízko, tuze blízko... sakra... vždyť já jim ležím v cestě! Vyletěl jsem ze stanu a na ten pohled nezapomenu. Stádo krav před stanem, na koni gaučo Pepé a kolem něj lítali jeho poplašení psi.

30.1.2013 v 12:49 | Karma: 12,43 | Přečteno: 405x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 38. den - Ráno jsem začal..

..jak jak jinak - prohlídkou soukromého pivovaru El Bolson, který byl přímo v kempu. Nikterak jsem to nepřeháněl. Nakouknul jsem do každé místnosti, každého pozdravil, koupil si tričko na památku a zašel na firemní záchod, neboť v kempu bylo tradičně plno. Na rozloučenou jsem všem vysvětlil, že pocházím z pivního království a že kdyby jejich pivo nestalo tolik peněz, tak bych jim ukázal čáry máry s pivem. Ale bohužel. Třetinka za stovku... papá! Odjel jsem na informace, aby mi doporučili cestu na jih. Měl jsem varianty do města Trevelín po věhlasné asfaltové routě 40, nebo zahnout po padesáti kilometrech do národního parku Los Alerces a rozdat si to s kamením a šotolinou na sedmdesáti kilometrech. Šotolinovou variantu jsem si duševně nechtěl připustit, no bohužel, kde jsem otevřel hubu, všude mi dávali najevo, že pokud minu park Alerces - budu si to nadosmrti vyčítat.

28.1.2013 v 23:59 | Karma: 12,62 | Přečteno: 359x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 37. den - Není to jednoduchá cesta..

.. to tu prohlásím klidně na plnou hubu. Začíná se projevovat únava z nevyspaní a dlouhé štreky bez odpočinku. Na druhou stranu - jak zpívají Coldplay - nikdo neříkal, že to lehké bude. Tudíž přestávám brblat. Myslel jsem, že zátoka jezera, spaní na písku pět metrů od vody a naprostá opuštěnost bude mi zárukou klidného spaní, ale ouhaaa... Ve tři ráno lehce zafoukalo a písek mi vlétnul do tváře. Měsíc byl za mrakem a vše na chvíli ztichlo.. A pojednou " vzuuuuuuunk", zvednul se orkán a vše lítalo do minuty vzduchem. Bohužel i plachta mého stanu, který se vytrhnul i s kolíky a odletěl bůhví kam. Chtě, nechtě.... musel jsem ven a hledat ve tmě a křovinách můj příbytek. Vlny z jezera bouchaly o písek jako moře a vše mělo podezřelou barvu a chuť.... Naštěstí spánek přemohl sklíčeně tělo a ráno mne probudilo slunce na protějších kopcích.

27.1.2013 v 19:52 | Karma: 14,33 | Přečteno: 374x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 36. den - Nic proti Red Hot... ani čili..

..ale poslouchat je do tří do rána skrzevá aparaturu ožralých australanů se mi zajídalo. Mumlal jsem si do spacáku, že tahle zkušenost jasně praví: nikdy do kempu! I když bude zadarmo... Ráno, pozorujíce jezero a kachny, přímo ze spacáku jsem přemýšlel, že byť je to camping free, podporovaný oddělením pro turistický ruch - tak někam všichni musí na záchod a do sprch.

26.1.2013 v 13:09 | Karma: 14,12 | Přečteno: 405x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 35. den - Vstával jsem poměrně brzy..

..nechtěl jsem mít problémy s ochrankou resortu, v jehož parku jsem chrupal, ale hlavně se moje tělo ihned po probuzení omrskávalo nervozitou. Čekala mne namáhavá RN234, neboli pověstná a nádherná Routa de Siete Lagos. Něco ve stylu nahoru, dolů, doleva, doprava, s výhledy na jezera co jsou dechberoucí... až po střední pasáž vjezdu do NP Nahuel Huapi, což měla být šotolina a kamení po dobu padesáti kilometrů.

24.1.2013 v 22:26 | Karma: 12,47 | Přečteno: 429x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 34.den - Skoro bych zvolal..

"jupííí, konečně pošmourno na obloze", ale nechtěl jsem se rouhat, aby mne to nemrzelo. Faktem zůstává, že nebudilo mě slunce, ale ševel větru a ospalo. Mám rád to počasí před deštěm, kdy se dá šlapat a šlapat, neboť máte pocit, že něčemu ujíždíte. Jelikož jsem spal u cesty a jen křoví mě dělilo od nakukování řidičů, nebylo moc času se protahovat. Měl jsem celou noc na důležité rozhodnutí a ráno jsem při pojídání suchých vloček mohl vyřknout ortel.Balón a klaunsky klobouk zůstanou zde na místě. Byť mi to trhalo srdce, nešlo to jinak. Klobouk znatelně zabíral pohled na moji reflexní vestu a balón je prostě balón. Schválně mi řekněte, kam by jste dali balón, když jedete na kole? Vezl jsem ho týden v helmě místo mé hlavy, ale tentokrát jsem již helmu potřeboval. Snažil jsem se jej vyfouknout a dovézt Amálce,... ale nešlo to. Rozhodnutí tedy tvrdé, ale prakticky praktické! Jak vidno, jsem chlap, lovec a drsoň!Nechám klidně balón a klobouk na místě a nehnu brvou....uffff!

23.1.2013 v 21:56 | Karma: 12,36 | Přečteno: 567x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 33.den - Začalo to hned z rána..

... jistěže přiletěli tabanos a zabodávali do mne vidle a samozřejmě, že slunce roztopilo kotel na čtyřicítku. Já mám ale na mysli stoupání. Opravdu výživné stoupání. Cesta se vlnila hned zrána pěkně nahoru a samota nabírala obrátek. Největší trápení mi ale způsobovalo kručení v žaludku. Byla to doslova filharmonie. Bohužel, moje taška s jídlem obsahovala pouze paštiku, mrkev, rýži a tuňáka na večer a balíček sušenek. Šlapal jsem vzhůru a přemýšlel nad tím, co se dá ze zmíněných ingrediencí navařit za jídlo pro celý den... a vycházelo mi jediné. Velké hovno! Bez chleba zhynu!

22.1.2013 v 22:53 | Karma: 13,18 | Přečteno: 518x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 32.den - Každý ráj má své vykoupení..

..a vykoupení ráje u horské řeky, kde jsem spal se jmenovalo "tabanos". Přišli, tedy lépe řečeno přiletěli hned za rozbřesku a udělali si pique-nique (pro Bobra piknik) přímo u mého stanu. Čekali jen až vylezu, aby rozpoutali rej a moji popravu. Tabanos, alias Black Flies jsou černá hovada velikosti Airbusu A-300. Nemají sosák, ale sbíječku, majzl a kladivo. Jejich systém lovu je udivující, zatímco jeden frajer přiletí před vaše oči a donutí vás švidrat, ostatní zbaveni mé ostražitosti přiletí zezadu, zapnou kompresory a pustí se do mých zad a nohou. Nevzdal jsem se a pustil se do boje. Za minutu jsem dokázal zabít přes tucet těchto násosku a vystrojil jim pohřeb. Ostatní to trošku zbrzdilo. Troškou myslím půl minutu.

21.1.2013 v 22:10 | Karma: 13,87 | Přečteno: 615x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 31.den - Neprožil jsem zrovna klidnou noc

Villaricca, díky své poloze u jezera nalákala tisíce dětských parchantů i s rodiči a všichni měli v plánu dělat prázdninový bordel. Uniknul jsem tomu na předem vyhlédnutou louku 5 kilometrů za městem. Bohužel si tento únik naplánovala i hippie squadra, která tam měla již postavené tři stany. Naštěstí byli již tak pod obraz, že mne pravděpodobně považovali za pochodující strom, neboť jen mžourali a padali ze židlí.

20.1.2013 v 12:37 | Karma: 12,51 | Přečteno: 455x | Diskuse| Cestování

Pavel Kadlíček

Jižní Amerikou na kole - 30.den - Cesta mne zavedla do La Aracuanie

..do oblasti jezer, ledem pokrytých sopek a neprostupných lesů. Dojel jsem do oblasti, kde stále žijí mapučové, neboli dvacátá osmá generace chilských indiánů. Nelezou po stromech, ani nedokáží zabít placatým kamenem lamu na dvěstě metrů - což je přinejmenším zklamání. Ale byl jsem na to připravený z Kanady. Indián dnes prostě chodí v teplácích s fajkou a má v kapse i-phone. Pokrok nezastavíš a indiána nedohoníš.

18.1.2013 v 16:10 | Karma: 14,38 | Přečteno: 581x | Diskuse| Cestování
  • Počet článků 93
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 726x
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."