Jižní Amerikou na kole - 45. - 47.den

Ihned po probuzení.. ..vyčuraní, snězení oplatku a poleptání žaludku jahodovým sirupem zahlásilo moje tělo stav nouze, neboli potřebu odpočinku. Nedbal jsem výstrah a vyrazil na krátkou čtyřicetikilometrovou etapu do města Coyhaique, které je vlastně hlavním městem zdejší Patagonie. Tahle v uvozovkách krátká etapa mi ale vzala poslední zbytky sil. Motal jsem se po cestě jako opilec, byl jsem sám na sebe protivnej.. což je vlastně div světa a očima jsem připisoval kilometry. Ty se připisovaly opravdu skvěle, neboť cesta vedla pořád nahoru a já si tak poklusem hlemýždě mohl prohlížet malebnou krajinu. Alespoň že tak.

Když mne ovšem při jednom z výjezdu naprosto v klidu předešla liška... byl jsem zdrcen. Město se přede mnou zjevilo po třech hodinách v protějším kopci a já věděl, že v něm po jednu noc zůstanu a užiju si velkoměsta. Pajina můj návrh stvrdila, tělo podpořilo a paní v kempu vyinkasovala. Mohl jsem se tak již v poledne promenádovat po zdejší Champs de elysee a užívat si po týdnech názvu jako Illy, espresso, sandwich, hamburger a teplá voda company. Navečer byl kemp u Staré babičky plný k prasknutí. Byl pátek a mezi trekaře se zatoulalo i pár cyklistů. Holky z Argentiny, kluk z Ameriky a Francouz.... Máme společné osudy, tudíž bylo záhodno je probrat u flašky vína a já k tomu koupil steak a brambůrky. Tímto jsem se absolutně vypsal z podoby, neboť při výpisu těchto laskomin se již třepu na další etapy, které budou opět o parku a špagetách... no a?.. Jdu se bavit, tělo to potřebuje :-)

více foto zde

46. den - Před odjezdem z jediného opravdového města na trase..

.. bylo potřeba vykonat nákup. Ono to není jen tak, nakoupit na deset dnů dopředu, aby vám to vyšlo i vešlo. Myšleno jak finančně, tak i do brašen. Po dlouhé době jsem konečně narazil v obchodě na rýži, která je hotová za 4 minuty - jak tvrdí návod a zázrakem se z ní stane rizoto. Naposled jsem ji viděl v Santiagu a řádně jsem si ji užil. Návod taky uvádí, že obsah je pro čtyři osoby. Já ji pokaždé sežral najednou a dorazil se chlebem. Někde je tedy problém. Buď mají místní žaludky velikosti míčků na ping-pong, nebo jsem nenažrané prase, trpící obžerstvím. Tato rýže je bohužel třikrát dražší, než normální alias obyčejná. Tudíž jsem nakoupil 6 balení normální a budu ji vařit deset minut a co pochybí do času, to pokřoupu.

Včerejší vydatná večeře v kempu s Berthrandem z Francie mi také naznačila, kterak může být člověk cyklistou a jíst při tom gurmánsky... jako to umí snad jen francouz. Zatímco já jsem drtil na vaříči nejlacinější steak a na důkaz kuchařského umu jsem na pánev vhodil i pár třešní, které mi rostly nad hlavou, Berthrand vytáhnul z cyklobrašny grep, olivy, avokádo, jablka a pomeranč plus kvalitní olivový olej a vytvořil bohovský předkrm, který završil špagetami s kuřecím masem, bazalkou a parmezánem... Nakonec otevřel lepší víno, o kterém mi dál přednášku a já nevěděl, čím bych to přebil. A tak jsem vytáhnul paprikové chipsy. A bylo po kamarádství.

No zpětně k nákupu. Prostě jsem dostal francouzkou facku z nakupování. Chtěl jsem tedy nakoupit chytře, moudře a gurmánsky. Měl jsem tedy rýži, přidal jsem chleba, olivový olej se mi zdál dráhy... a spíše pro francouze, tudíž ten ne.., přidal jsem dva utopence do sáčku, pět polévek, pivo, troje sušenky... a drátěnku na nádobí. No vida, a nákup je za mnou.Bylo ještě potřeba nakoupit suvenýry. Ovšem ty v Chile dosahují úrovně sraček. Víc suvenýrů bych nakoupil v Oplocanech, kde není hrad, zámek ani turisti. Chtít něco ryze chilského je těžké, jako vrazit si drát do oka přes ucho. Všechny přívěsky mají znak hippies, pohlednice fotil asi místní švidral a ke všemu by mě jedno poslání pohledu stalo kolem 130 korun. Nejčastějším artiklem v rámci suvenýrů je tu tradiční mávající zlata kočička z činy. Tady vkus a tradice asi spadly z mostu na hlavu.

Dal jsem poslední café z presso mašiny na značně dlouhou dobu a vyrazil. Cestou z města jsem potkával cyklisty, kteří vyjeli na kratší i delší výlety a bylo tudíž koho zdravit. Carretera Austral zřejmě láká čím dál více lidí, dokud je ještě panenská a dokud ji nezdevastuje okolní globalizace. Jediným znakem prorůstajícího světa byl asfalt na délce 100km, což mi nevadilo. Čekalo mne totiž dvojité stoupání do 1100 metrů. Tedy to nejvyšší na celé cestě směrem, na jih. A na asfaltu to šlo tak nějak lépe. Ráz krajiny se lehce změnil a šlo spíše o skalnatá pohoří a kopce, proložené loukami a přejezdem parku Cerro Castillo. Vítr mi dul do zad a mně se podařilo konečně ohrozit hranici 80km/h s plně loženým kolem. Španělských 86km ale asi nepřekonám nikdy. V takové rychlosti se vám vybaví celý život včetně dědy, kterého jsem viděl jen tři dny jako dítě. Prostě ultra fofr speciál. Do kopců jsem stoupal pomalu a s rozvahou, neboť na prvním výstupu se vítr otočil a nacpal se mi přímo do hlavy. Síla větru nabývá a stane se zanedlouho asi hlavním tématem mého psaní. Není to vítr český, tohle je prostě kanibal co dokáže sežrat a spolknout i kosti. Ovšem s tímhle větrným vědomím jsem sem jel... a bude hůř a hůř. Již dlouho se mi nezastavil dech na tak dlouho, jako při sjezdu první serpentinou do údolí Cerro Castillo. Musel jsem zastavit a obdivovat tu divokou nádheru hor. Tohle byla prostě panoramatická bomba na jedničku. Rozeklané štíty hor, řeka dole, ledovce a zapadající slunce. Tohle nebyly Alpy, tohle byla drsotina pár excellence made in Patagonia. Když spadnulo kdysi letadlo v Andách, nebo přímo někde tady, tuším s basseballovým teamem (nepamatuji si fakta, tudíž se omlouvám) a přeživší se navzájem požírali, očekávajíce pomoc... natočíce poté o této hrůze film, musel v nich pohled na tyto hory vzbuzovat hrůzu. Asi bych se taky raději zahryznul do útočníka, než abych se snažil najít cestu přes tyto štíty a neprostupné lesy.... Tady totiž cest není a velikost hor je uchvacující. Našel jsem starou opuštěnou chatku na stráni nad vesnici a ustlal si bez stanu na terase. Zdejší tráva je totiž tak bodavá a agresivní, že není šance ji ani projít, natož si postavit stan. Usínal jsem s dujícím větrem nad hlavou a pozoroval lišku, která si to promenádovala tam a zpět hledajíce asi zajíce, sýr a vránu.. Nad tím panorama pohoří. Tohle bude usínání s čistotou v nose .. a možná i duši.

více foto zde

47. den - Nedělní ráno, jako vymalované..

..vichr neustal, ba naopak přidal na síle. Já se motal jako v transu, neboť po nočním snění - kdy byl jsem již doma s rodinou - hledal jsem ze zvyku kolem spacáku papuče. Tyhle papuče jsou ovšem stále ještě daleko. Sjel jsem tedy do vesnice a uprosil panimámu, aby otevřela před desátou, kvůli moji ranní kávě. Přidala mi k tomu jako bonus dvě bulky s marmeládou a já si tak polepšil s kručením břicha. Ztratil jsem totiž další věc, a sice lžičku. Lžička se nezdá být tak důležitá, dokud si neuděláte polévku, nebo ráno vločky. Já to drtím bezlžičkově již pátý den a na mou duši, někde ji čmajznu... čmajznu ji, nebo vydlabu z bukového dřeva.

Cítil jsem se býti najedený, silný až statný. Byl čas vyrazit do nepohody a extrémně těžké etapy bez známky lidské duše. Hned stoupání po kamení nad vesnici mě málem proti větru zabilo. Pochopil jsem, proč spousta cyklistů i čundráků všeho druhu raději zůstalo v teple svých přivázaných stanů.Vichr se mnou házel z jedné strany cesty na druhou, párkrát se mnou mrštil skoro o zem.. a kdykoliv sem kvůli focení či čůrání opřel kolo... pokaždé s ním seknul, až to zazvonilo. Byl jsem na zhroucení, ovšem výhledy na okolí tradičně udusily moje výkřiky. Při jednom ze sjezdů, které se vlivem protivětru rovnaly spíše ostrému výšlapu jsem se čelně srazil s obří vážkou, kterou nahnal vichr přímo proti mně. Byla to rána jako hrom. Dokonce jsem slyšel, jak kvikla... teda myslím, že to byla ona. Spadla mi s rozbitou hlavou za vestu, tudíž jsem kvičel zase já. Dán Bárta, coby milovník vážek by si asi ucvrnknul blahem, no já měl na krajíčku cvrnk ze zděšení! Tím se mi při šlapání obnovila vzpomínka, kterak jsme v dětství s bráchou lovili vážky a špendlíkem jsme je napíchávali na tabulku z polystyrenu pro případnou výstavu. Dávali jsme vždycky špendlík do hlavičky, do ocásku a po dvou do každého z křídel, aby byla vážka pěkně roztažená. Při desíti vážkách na polystyrenu nebylo bohužel přes špendlíky na vážky vidět a byli jsme tak odkázáni spíše na výstavu špendlíku a sichrhajsek. Tahle stóry mě pobavila a já se mohl zubit proti větru a počítat táhnoucí se kilometry.

Řeka Murta vytvářela v kaňonech a na pláních takové divadlo pro oči, že jsem těžko hledal vysvětlení vzniku člověka. Tohle byla pastva a divočina v jednom a já jsem byl štěstím bez sebe, že jsem mohl být při tom. Pošmourné počasí a orkán v nozdrách vlastně dohrávali dobrodružnou scenérii divočiny. Pohyboval jsem se navíc v lokalitě Huemula, což je jedno z nejohroženějších zvířat Jižní Ameriky. Vypadá jako malý srnec a byla by prý strašná náhoda, kdybych jej uviděl. Přesto mě, jako účastníka provozu stále varovali na sundání nohy z plynu, neboť jsem v lokalitě Huemula a nedejbože... Představa, že bych tohle extra vzácné zvíře náhodně sejmul na kole byla vzrušující. Češi opět v chilských novinách! Jeden co nechtěně převrhnul vařič a shořela třetina národního parku Torres del Paine, druhý co krade propisky na státních návštěvách a třetí, co sejmul na kole posledního žijícího huemula a ještě ho navíc sežral se špagetama. Titulní strana a článek jako hrom.

Míjel jsem přijezerni vesnici Puerto Ibanez, která to nejvíce schytala, když si v roce 1991 uprdnul nedaleký vulkán Hudson. Do třetiny ji zasypal popílkem a kamením. Okolní pastviny byly na úhel a stáda ovcí a krav tak leda na roštěnku. Popílek je tu všude dodnes a cesta je jim po krajnici zasypána jako cukr. Vesnice se z toho vzpamatovala a kdo chtěl se odstěhoval. Hudson je tu totiž pořád a čeká na další šanci. Já nevím proč, ale pokaždé když vidím vulkán, tak si představuju co se děje uvnitř... a pokaždé se mi vybaví Karel Heřmánek coby Lucifer. Třeba to tak je. A taky nechápu, proč Lonely Planet i Rough's Guide upozorňují turisty na stále poletující prach a popílek při větrném počasí v Puerto Ibanez. Ostraváci toho mají plně rypáky od rána do večera a žádný cestopis o tom nemluví. Ostraváci by naopak v této lokalitě jako jediní při větru větrali. Což mi připomnělo, kterak mi v šesté třídě vysvětlovala třídní Svobodová - dej ji pánbůh lehké odpočinutí, že komíny z přerovské chemičky chrlí pouze čistý ozón, neboť na jejich špičky umístili soudruzi specielní kyblíky, které zachytávají nečistoty. No vida! Moje rada pro chilany tedy zní, práskněte na vrcholek sopky Hudson kýbl... a vyražte na něj: In memoriam Ms. Svobodová!

Zapíchnul jsem to po sedmé večerní na louce poblíž řeky Murta. Jemně mžilo, mračna se honila o sto péro a nebylo kam spěchat. Našel jsem místo mezi kravěnci a hrdě se šel umýt do hambata k místnímu zuřivému potoku. Bohužel, doba koupání skončila. Garantují vám, že do tak ledové vody by jste nedali ani ruku na dvě minuty. Natož svoje ohanbí! Ani souseda co vám chodil za ženou,... ani proradnou ženu.. to vše že soucitu! Já to zkusil na devět vteřin a ta chvilka stačila na to, aby na mě mýdlo zmrzlo. Nechápu, proč nejvyšší stvořitel při své inteligenci, která je nezměřitelná, nemyslel na to, že mohl do potoků nainstalovat průtokový ohřívač, nebo bojler. Případně mohly téci potoky dva současné s teplou a studenou. On by to vymyslel.... on Nejvyšší jo. Bohužel, po zubech je to další vývojová chyba stvořitele. Lezu raději do spacáku, neb teplota klesá na 4 stupně... tudíž dobrou a noc!!

více foto zde