Jižní Amerikou na kole - 33.den - Začalo to hned z rána..

... jistěže přiletěli tabanos a zabodávali do mne vidle a samozřejmě, že slunce roztopilo kotel na čtyřicítku. Já mám ale na mysli stoupání. Opravdu výživné stoupání. Cesta se vlnila hned zrána pěkně nahoru a samota nabírala obrátek. Největší trápení mi ale způsobovalo kručení v žaludku. Byla to doslova filharmonie. Bohužel, moje taška s jídlem obsahovala pouze paštiku, mrkev, rýži a tuňáka na večer a balíček sušenek. Šlapal jsem vzhůru a přemýšlel nad tím, co se dá ze zmíněných ingrediencí navařit za jídlo pro celý den... a vycházelo mi jediné. Velké hovno! Bez chleba zhynu!

Známka civilizace přišla na dvacátém kilometrů v podobě malého pokusu o kemp, ovšem se zcela nádhernou hospodou vevnitř. Majitel se očividně právě probudil, neboť se mnou mluvil, do toho čural a zároveň si čistil zuby. Ujistil mě, že jsem v průseru, neboť cesta přejde za chvíli na brutální šotolinu a vjezd do národního parku Villaricca. Poté vjedu do Argentinského národního parku a po sto kilometrech se vynořím ve městě Junin de los andes a tam si mužů koupit chleba i s krávou. On prý bohužel nemá nic, ani sušenku a ke všemu je neděle a tím jsem se zcela zakopal. Bezvaaaa! Žádné lepší zprávy přijít nemohly. Ačkoliv mohly, neboť jsem si objednal café a zmíněný Diego mi přinesl zaprášený hrnek a na podtacku čerstvé myší hovno. Ta myš si musela zrovna vytírat řiť, když na ten tácek chytnul... Co tě nezabije, tě maximálně posílí, že jo!

Přefiltroval sem si z řeky 8 litrů vody s vědomím, že zvukař Míša tvrdí, že hlad je jenom převlečená žízeň a vydal se do hor. Cesta opravdu po chvíli přešla na šotolinu a kamení nejhrubšího zrna. Slunce peklo a můj žaludek kousal hlady do jater a sleziny. Kolem rostly chrpy a divoké chrizantémy a věřím, že Ital v kuchyni by dokázal udělat steaky ze všeho okolo. Prostě " uno chrpiny, naklepíny, mrsklíny na olejíny, pridalíny pepríny..... podusíny minutíny...... a papalíny.... vás Manulel, či jak se jmenuje!

Po druhém pádu z kola a průjezdu desíti aut, která zvedla oblaka prachu nahodnotu, při které by vystěhovali Ostravu, jsem přešel na první fázi žranice. Mrkev a čtyři sušenky s vodou. Naštěstí to byla mrkev velikosti cvičného granátů, neboť žaludek ji zaregistroval a já mohl nasadit ostřejší spurt. Ostřejší spurt znamenal 6km/h. Více to opravdu nešlo. Chvíli jsem přemýšlel, zdali to není horší, než bolivijská anabáze. Čím blíže jsem byl sopce Lanin, tím více se cesta měnila pouze na kamení a sopečný prach, který mi dával do těla i do nosu. Cesta měla bohužel sklon do půlkruhu a já mohl tudíž jet pouze po prostředku, neboť kraje byly sám písek. Prostředek měl ovšem největší díry a rolety a kromě toho jsem brzdil dopravu a tudíž sem musel občas na kraj,... což znamenalo okamžitý pád. K uzoufaní.

Po sedmi hodinách jsem měl 22km na tachometru a hranice s Argentinou v nedohlednu. Cedule pořád ukazovaly na stoupání. Budu první, kdo se pokusí po návratu změnit systém značení kopců na značkách. Naď 16% stoupání bude na značkách vyobrazen žebřík. Ať člověk alespoň tuší, do čeho leze. Když jsem měnil po deváté ve sluchátkách Tatabojs přišla změna. Ne v cestě, ale v kráse. Jestliže mi doteď dělala kulisu nádhera, tak ta se najednou změnila v ráj. Cesta se srovnala, v hledáčku se mi ukázala šílená sopka Lanin větší než co okolo a jezero tvořené z vulkánu vše dotvořilo. Smyl jsem ze sebe prach pro příjezd na chilskou hranici, vystál frontu na odepsání se z registru návštěvníků a přejel na argentinskou hranici. Opět další fronta,... ostatně, oni tu prostě fronty milují, jsou všude, kdykoliv a jakkoliv... jakmile se člověk zastaví, ostatní si za něj hned stoupnou v domnění, že jde o frontu. Možná je tu neoblíbenějším filmem " Na západní frontě klid", vůbec bych se tomu nedivil. Naštěstí na mne všichni od přepážek volali:heeej, bycicletas.... a šlo to rychleji. Nakonec jsem zvolal Vivat Argentina, což pobavilo celou frontu, celníky i jejich psa a vyrazil jsem opět do písku. To nevědí, žena rozloučenou mám připraveno " Don´t cry for me Argentina". Tím je zaručeně na hranici rozbrečím. Zkusil jsem obejít pár aut s prosbou o nákup chleba v dolarech. Bohužel neděle a rozladěnost z čekání ve frontě situaci zhoršovala. Nikdo neměl nic, ale všichni mne ujišťovali, že 80km je městečko a tam mají všechno. Za některé rady by se nemělo děkovat!

Žaludek si již stejně navyknul, tudíž byla prioritní informace, že asfalt začíná za dvacet kilometrů... a to bych mohl do večera stihnout. Nádhera v podobě národního parku pod sopkou Lanin mi ale vzala dech a donutila mne zvolnit... až zastavit a čučet do umrtvení na nádheru světa. Park je tvořen stromy Araucaria, což je pohled do historie a není moc míst kde tuhle nádheru vidět. Se sopkou Lanin v pozadí šlo o dech beroucí podívanou. S nohama v křišťálové čistě vodě, jsem tiše záviděl tenhle kout světa všem okolo, kteří zrovna lovili pstruhy, nebo jen tak muškařili.

Cesta se počala svažovat dolů, což bylo ještě horší než nahoru. Kolo muselo jet krokem kvůli výmolům a hlava mi z toho skákala ještě večer ve stanu. Nechápu, jak to může zvládat Jardou upraveny nosič. Naprosto skvostná práce!! Cestou jsem narazil na mlaďochy z přilehlého městečka, kteří si vyrazili na tři dny do parku na čundr na kole. Dali mi cenné informace spočívající hlavně v tom,že dál je pořád stejně pusto a prázdno...neboli "bezchlebová země". Když v tom zastavilo auto a řidič volá "Chico, nepotřebujete něco?".... "jo, chleba!" odpovídám.. Vylezla jeho paní a předala mi celý chleba, salám, šunku a oplatky... to vše za políbení ruky. Já jí, samozřejmě. Ufffff, tak tomuhle se říká haluz!

Slunce zapadalo, kolo narazilo na asfalt a měl jsem problém jej ukočírovat, jak se najednou rozjelo. Krajina se rapidně změnila na argentinskou pampu s pískem, křovinami a plotem kolem cesty. Občas se po pampě prohnal honák argentinský alias gaučo na koni a dokreslil atmosféru a změnu země. Všude se pásli koně a ovce,... ovšem s převahou argentinské steakove krávy... Poslední dobou vidím steaky ve všem. Někdo mívá stavy, že když vidí ženskou tak si ji představuje nahou, jako ve Vrchní Prchni, mám stejný problém s živým tvorem. Fakt, vidím krávu... a najednou přivřu oči a kopyta, rohy, kůže leží bokem a zbytek je na roštu. Klid Pavle, to vydržíš! Našel jsem zákoutí s řekou u silnice, vykoupal se do blahobytu, umyl prach zažraný do morku a konečně vyrazil na to rizoto s tuňákem. Taková maličkost a tak blízko blaženosti!

více foto zde