Kanadou na kole - 100.den - No vida - výroční den..

.. to si asi koupím nějaké dobré jídlo… třeba fazole a špagety, ať žaludek nevyjde ze cviku. Trčím v neskutečně krásné „díře“ jménem Bonavista a moje „myšlenkové já“ je na hranici euforie… již asi druhý den.

Ocitám se totiž přesně na místech, jaká jsem si vysnil – a to se věru nestává každý den. Jestliže jsem si představoval, že to tady bude drsné – tak je to tu drsné, jestliže jsem měl v představách místní chlapy jako hory a s červenýma nosama – pak věřte, že nenechal bych se od místního pohladit a že jeho „rypáček“ bude mít nezdravě zdravou barvu… a měl-li jsem v hlavě vrtochy počasí – pak tohle je tu teda extrémní masakr.

No sen se splnil a já tak můžu vysedávat v místní přístavní kavárně, kde se leje whisky do všeho – včetně vody.. a naslouchat tak povídání těchhle potomků lovců velryb. Jejich dialekt je prazvláštní a já rozumím každé dvacáté slovo.. no nejčastějším slovem je stejně něco jako moravské „eště“ – to když si nechávají dolévat whisky. Mám za sebou úžasné zážitky, z nichž jeden byl opravdu náhodný. To když mi včera rybář s červeným frňákem poradil, ať zajedu za jejich vesnici Elliston, neboť je tam jedno z mála míst, kde můžu vidět hnízdit jeden ze symbolu Newfoundlandu – ptáka jménem Puffin. Probojoval jsem se proti větru až na ono skalisko.. a s hubou otevřenou, větru napospas hleděl na tu ptačí pestrobarevnou krásu. Úžasné bylo, že ti ptáci sídlí na skalisku a mají tam takový výběžek… no a seřazují se podobně jako lidi u McDonalda na odlet.. Dodržují absolutně úžasný řád odletu.. a když přistávají, tak je to podobné jako bitevní helikoptéry… prostě stojí na místě ve vzduchu, dokud se neudělá místo a pak jemně padají dolů… Jsem se teď z toho trochu rozněžnil. Pokud chcete mí představu jak Puffin vypadá – můžete jej najít ve fotkách. No pochopte, že mým foťákem bych dříve toho Puffina trefil v letu – než stihnul vyfotit. Tak se můžete juknout a pak si představu utvrďte na jedné neznámé adrese jménem „google“.

A tak jsem včera – uhranut opeřeným cirkusem – dorazil na mys Bonavista. Skoro bych křičel, pištěl a brečel dojetím… Byl jsem zcela sám na tom větrem ošlehaném výběžku a zíral na tu nádheru. Celou cestu od vesnice Bonavista k majáku na mne řidiči troubili a místní mávali – to většinou na znamení, že jsem blázen, když se vydávám na večer do tak odlehlého místa v mlze a vichru. No, ono místo bylo pro mne tak magické, že jsem jen symbolicky naznačoval okolním „jááááá vííím, jsem blbec“… No Pánbíček mne má asi rád, neboť ve vichřici, která záhy přišla, když jsem obcházel okolní útesy – zjevila se zakrytá bouda i s piknik stoly a věru nebylo v tu chvíli lepšího místa – možná na celé zeměkouli. Jelikož do tmy chyběla půlhodina, rozhodnul jsem se navštívit dva kilometry vzdálenou „restauraci“, která mne napojila kávou zadarmo, neboť i paní vedoucí jsem se zdál nějakej pomatenej – když jsem se jim přiznal, že budu bivakovat v tomhle počasí na skále. I vrátil jsem se tedy v naprosté tmě, mlze, syrovině a vichru do mé „ubikace“ a připadal si jako ve veselém hororu. Ležel jsem na stole ve spacáku a sledoval přes otevřenou okenici oceán v plné bouři a blikání všech majáků, kam až oko v té mlze dohlédlo. Kolem druhé ranní nabral vítr spád a změnil se na malou vichřici… celou boudou to lomcovalo jako na kolotoči a skřípot všechno naháněl absolutní hrůzu. Všemu dominovalo pravidelné probliknutí majáku Bonavista přes moji haciendu a pravidelně se opakující tlumené troubení lodí směřujících na lov v té slotě. Nebylo mi zrovna přívětivě… to teda ne, no bylo mi sucho a skoro teplo. Pominu-li, že jsem na sobě měl oblečeno asi všechno – už chyběla jen igelitová taška na hlavu a ponožka na jazyk… jinak jsem byla zcela zateplen…

No a pak přišlo dnešní ráno, já otevřel oči – a ten pohled Vám nikdo z hlavy nevymaže. Tak jako nezapomenu na ráno v Trinity, tak tohle probuzení ponesu si do hrobu jako důkaz, že jsem „brave man“ – jak mne označila tady paní knihovnice. Jo jo, chtělo to odvahu… no lozit si po útesech v sedm ráno a pojídat teplou polévku s výhledem na drsnotu nejvyššího kalibru – to se vyplatilo. Dle předpovědi se vítr neměl uklidnit – a taky se neuklidnil. Burácelo to tak, že po výjezdu k majáku jsem sebou pleštil na zem, až jsem díky tomu utrhnul jednu špici na zadním kole. Naštěstí to byla malá překážka, tak jsem se snažil probojovat z mysu do vesnice Bonavista a stal se tak terčem pro turisty, kteří mne v tom dešti a vichru náramně rádi fotografovali ze svých obytných aut… To aby si pak doma v teple ukazovali – „Vidíš? Tohle je ta pláz v Twillingate… tohle je ten Puffin v letu a tohle ten debil na kole v tom vichru..“ No sedíce v teple oné místní nalejvárny a očekávajíce lepší počasí, napravil jsem si náladu vtipem, který jsem vyluštil v křížovce a zasmál jsem se tak nahlas, že sousední stůl mne pro jistotu podruhé pozdravil. Tak tedy – Dvě blondýnky se ptají průvodčího na peróně.. „Prosím Vás, doveze mne ten vlak do Prahy?“ „Ne“ odpoví průvodčí… „A mne?“ zeptá se ta druhá… Bože , možná je to starý, a možná blbý… no já se zase chlámu… asi z toho vichru.

více info o cestě na www.canadabike.cz