Kanadou na kole - 88.den - Konečně svítaní v parku..

… města New Glasgow. Píšu „konečně svítání“, neboť jsem na něj nepřiměřeně dlouho čekal – to abych mohl usnout. Jen blb čeká na svítání z důvodu usínání… a vlastně ještě sova! No já čekal záměrně, neboť světlo vnáší do takových míst jako je městský park jakousi pohodu a klid.

Pavel Kadlíček

Večer před tímto svítáním strávil jsem snad tři hodiny hledáním místa pro spaní v městě New Glasgow. Špatně načasování a špatná poloha města v údolí řeky donutila mne jezdit stále nahoru a dolů a hledat byť jen malý pás zeleně pro mne. Dokonce jsem v luxusní residenční čtvrti na malou chvíli zavětřil, neboť paní „bohatá“ zůstala konsternovaná mým příběhem a rozhodla se uprosit manžela, abych mohl setrvat u nich na anglickém trávníku. No bohužel za pět minut vyšla z domu, usedla do auta a jen suše pronesla „jeďte za mnou, ukážu vám, kde je park“.

Místo, které mi ukázala, bylo asi jako bych poslal Maďara  do Přerova před nádraží a snažil se mu namluvit, že na tak klidnou noc nezapomene. Tudíž jsem dál projížděl městem, až jsem našel příhodný park a jal se počkat do absolutní tmy. Na lavičku si ku mně přisednul muž váhy slona a prý, jestli si můžeme povídat. A tak jsme povídali a povídali a já mu telil všechno.. až do chvíle, dokud se nezeptal „..už jsi měl někdy sex s mužem?“  vyschnulo mi v krk, no když mne pohladil a v odrazu měsíce jsem uviděl jeho zpocené čelo a sliny v hubě… v tu chvíli jsem myslel, že jsem na Marsu! Jemně jsem se rozloučil a odkráčel do tmy… vědouce, že muž ví, kde spím, jak spím a že se možná nechtěně v noci neprobudím sám. Jelikož jsem před pokusem o usnutí shledal podobných typů v šeru ještě asi pět, bylo mi jasné, že se spaním je amen. Tímto nechci naznačovat nějakou vnitřní diskriminaci vůči homosexuálům…, no jen nechápu a nesnáším, když si takový křehký homosexuál myslí, že jsem ujel 8000 km, abych zažil opravdové dobrodružství v parku města New Glasgow. Ufff… je to pryč! Ráno jsem si dal vydatnou snídani a vyrazil na etapu směrem k hrázi Canso, která odděluje pevninu Nového Skotska od ostrova Cap Breton.

Již druhý den jsem jel sice krásnou, no nesmírně náročnou krajinou… samo sebou z hlediska jízdy na kole. Padal jsem skoro vyčerpáním a občas jsem měl chuť vypít i vodu kravám na louce. Cesta byla pořád nahoru dolů… a ještě přitom v naprostém vedru. Tělo si dokonce řeklo o zastávku.. vzalo mne do obchodu a skrzeva oči a mozek ukazovalo, co má chuť sežrat. A tak jsem kupodivu koupil cukrlata, zmrzlinu, pepsi colu a citrónový dort… celý citrónový dort!! A všechno jsem to sežral naráz a ještě zapil litrem mléka… Tělo potřebovalo cukry a věřím, že kdyby byl po cestě cukrovar, tak jsem zastavil, abych olízal komín! V rámci „humřího testu“ usednu jsem do jedné z tuctu humřích restaurací a jal se vyzkoušet „TO“, co jsem si předsevzal! Servíroval se Lobsterburger – prý největší pochoutka v okolí.. Za cenu 10 dolarů mi přinesla vychrtlá slečna hamburger s bramborovou kaší. Samo sebou maso uvnitř bylo z opravdového humra… a já se snažil jej identifikovat na jazyku. Chuťové buňky marně hledaly přirovnání k oněm deseti dolarům… No výsledek se dostavil, nebylo to špatné, no už víckrát nepotřebuji. Myslím, že když zabiju kuře a hodím jej na dva dny do slané vody a pak ho do sebe narvu s chlebem… mám „moravalobsterburger“ jako vymalovanej!

A tak jsem valil touhle cestou necestou… občas se stavil na koupání na malých plážích… a tím jsem míchal povrch těla na spoceno-solený… tudíž odporný! Po staré cestě číslo 4 jsem k večeru dojel k úzké šíji – průplavu Canso a tím se mi otevřel pohled jako z dokumentu o „kráse světa“. Projížděl jsem pomalu cestou před hrází Canso, když tu na mne někdo křičí.. KŘIČÍ!!.. (teď bohužel nemůžu do příběhu vložit hlasitost a šílenost téhle story.. no když píšu „křičí“, myslím tím hrdelní řev, který mne poté bude provázet celým večerem – kdo viděl strýce Pepina v Postřižinách – ten ví!) Ten člověk stál na zápraží své restaurace a křičel, že ví podle vlajky, odkud jsem. Prý z Chile a okamžitě ať jdu dál. Nepustil mne ku slovu a začal mi balit tašku: koláče, jablka, mléko… tričko, kšiltovka.. bonbóny.. a pořád křičel. Když jsem ho překřičel a řekl mu, že jsem Čech – vytočil číslo a zakřičel „speak czech“ a na druhé straně jsem mohl mluvit s věru příjemnou paní pocházející z Česka… a tak jsme mluvili a mluvili… on do toho křičel.. a paní mne ujišťovala,že je neškodný, že je to její přítel a že má strašně moc energie.. A když telefon skončil, tak jsem zůstal paf. John – křikloun – byl totiž člověk, který se osobně setkal s Terry Foxem, měl jeho fotek plný krám a Terry se u něj stavoval při svém legendárním „run of the hoope“ a já jen zíral na fotky a John do toho křičel… a křičel i na jiné lidi a na hosty… a tak všichni hromadně odcházeli… a mne to připadalo jako „Hospoda na mýtince“, neboť nebylo nikoho, kdo by to vydržel.. John se ukázal jako úžasný obchodník, neboť mi podal napěchovanou tašku zbožím, no ukázal blok – ve kterém se označil jako výběrčí peněz v rámci pokračování odkazu Terryho Foxe. Vybral za tento rok již 35000 dolarů a já byl další ryba v síti. Vůbec se mne neptal, jestli chci přispět… jen řekl „Visa or cash“.. podal jsem mu dvacet dolarů s tím, že přispívám deset.. John jen řekl „si úžasný člověk – tady máš tričko, co stojí 25, dám ti ho za devět a tady máš dolar zpátky“.. Tomu říkám obchod. Ukázal mi místo na zahradě pro stan a než jsem postavil první tyčku – měl jsem na stole večeři, včetně melounu a café a z dálky jsem slyšel jen křik „potřebuješ energii… věř mi Čechu“.. Zapomněl jsem ještě dodat, že John měl zálibu v petardách a tak každou sekundu šel před obchod vystřelit jednu světlici… Když pak kolem deváté večer přijel první host, John si jej vůbec nevšímal a šel střílet světlice… a tak host odjel a John v deset zhasnul v restauraci a zařval… „jde se spát“… Šíííílenééééééé! Tenhle příběh musím převyprávět naživo… to se nedá napsat.

více info na www.canadabike.cz