Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jižní Amerikou na kole - 66. -68. den

28. 02. 2013 22:22:10
Loď odplouvala v devět .. tudíž bylo nezbytné nechat se probudit v šest. On mi vlastně ten budík ani drnčet nemusel, neboť ve stanu byly přijatelné dva stupně a vše na mém těle již bylo stejně vzhůru zimou. Zároveň se mnou brčel budík i izraelskému páru, který mi v kuchyni vysvětlil, že vstávají tak brzy hlavně proto, že v Porveniru - kam směřuje moje loď, se dnes odehrává obrovská slavnost, kam budou zajisté směřovat stovky lidí, neboť je sobota a navíc je to slavnost převážně o žrádle. Tudíž popadli batohy a prchli do přístavu rezervovat si místa. To mne trošku zneklidnilo a misku s dulce de leche jsem vylízal třikrát rychleji.

V Punta Arenas jsem rozhodně nemínil ztvrdnout další den. Vyrazil jsem do přístavu po krásné cyklostezce kolem moře a vše nasvědčovalo krásné sobotě. Do té doby, než jsem dorazil do přístavu. Nevím, kde se to ty k***y hebrejské dozvěděly, ale rozhodně měly pravdu. Fronta sahala až bůhvíkam a přijížděli další a další. Vypadalo to zcela beznadějně. Dostál jsem informace, že do trajektu nastoupí napřed osoby s rezervací a poté se spočítá volné místo a vpustí se zbytek z fronty. To by musel být nafukovací trajekt a šéfovat by mu musel kapitán Pejsek, aby na mě vyšlo! Už jsem chtěl odejít, když na mě z fronty zařvali moji milí Argentinci, které jsem ztratil na cestě před dvěma dny. Stáli ve frontě skoro dvě hodiny a jejich šance byla takřka jistá. Poté, co jsme se poplácali po čumáčcích mi vzali 5000 pesos na lístek a za dvacet minut s ním vítězoslavně dorazili. Tomuhle se říká "z pekla štěstí", popřípadě "pech jako prase".

Naďa a José mi poté na lodi vysvětlili, že se před dvěma dny ubytovali u hasičů po cestě, neboť jejich nohy již neměly sílu. Ubytování u hasičů je možné, pohodlné a v teple... Problémem je, že musíte být chlap. Ženský mají zákaz přespávat s hasicema v jedné místnosti. Naďa se tudíž obalila vším proti zimě, včetně požárních hadic a šla spát do stanu, zatímco José se válel dva dny na kavalci s rukou v trenýrkách. Tomu říkám emancipace :-).

Když trajekt odrazil od břehu, vrněla se mnou nervozita, neboť dva roky očekával jsem pohled na vytoužený cíl cesty - Tierra del Fuego, neboli Ohňovou Zemi. Dělily mě pouhé tři hodiny plavby. K velké radosti argentinců si mne vyhlédla na lodi chilská televize, aby se mnou udělali krátký rozhovor, proč jede cizinec na festival Asado do Porveniru a samosebou "jak se mi líbí v kraji". Nenapadlo mne říct nic jiného než pravdu " jedu do Porveniru kvůli masu. Já totiž jim přes dva měsíce jen špagety. Kvůli masu dokážu i zabít.... a v kraji se mi líbí, ale jde mi hlavně o maso!" Televizi to očividně stačilo a dala mi pokoj. Ostatně, nebyl jsem sám kdo žvatlal jen o žrádle. Myslím, že i kapitán Pejsek měl sliny i na kormidle. Festival Asado v Porveniru měl nabídnout celodenní soutěž v pečení masa. Něco jako gulášfest po chilsku, s fůrou místních hudebníků a s televarieté. Rozcházely se pouze informace o množství porcí. Někdo říkal, že za 3000 pesos můžu sníst, co vydržím (bůh vás chraň), jiný tvrdil že je to cena za jednu porci...Tak či tak, znělo to lákavě.

Z debaty o jídle nás vytrhl výkřik "Velryby!".. čuměli jsme k místu, kam ukazovala ruka...a najednou "praaaask", obří ocas protnul hladinu a pak ještě dvakrát... a velryba Madla byla v trapu. Okamžitě po ní přišli tuleni... Hleděl jsem jim do zmrzlých čumáku naprosto fascinován a než jsem vytáhnul fotak... šli ke dnů. Jako bonus nádhery a moji neschopnosti zároveň připlavali delfíni. Splnil se mi tak sen. Stál jsem na přídi lodi a tři delfíni navigovali loď směrem na Porvenir. Bylo to jako rajské divadlo. Chlapy řvali, ženské ječely a delfíni z toho měli prču. A pak jsem tam byl ještě já s foťákem, abych nakloněný z lodi po kotníky udělal 68 fotek a pak zjistil, že na 67 není delfín. Tak jako tak, tříhodinová plavba byla zážitkem pár excellence. Když se poté ze slunce a vichru zhmotnil před mýma očima ostrov, byl jsem blízko k smrkání a bulení... Ale to dělala asi ta vidina masa.

Vyrazili jsme z lodi jako poslední, ale mám tušení, že na fiestě jsme byli první. Moji milování portugalci okamžitě zaujali pozice ve frontě na maso a já obcházel mlsně jako kocour jednotlivé soutěžící. Sekyry lítaly vzduchem, popíjelo se pivo všech značek, muzika bouchala ze všech směru a já se cítil být středem pozornosti, neb za mnou všichni chodili se vším co teklo, aby mi to nalili do krku se slovy " jen si dej čechoslováku, jen si dej..." A já si dál. Raději přestali chodit, neboť pochopili, že jako národ dokážeme psí kusy! Pak mi sekerou nadrobili na talíř telátko, koupili jsme k tomu víno a váleli jsme se v trávě jako nemluvňata, dokud jsme z toho všeho neusnuli. Vzbudili jsme se v kolem páté, kdy půl festivalu bylo pod parou a druhá půlka se snažila to dohnat. Argentinci obcházeli místní se žádosti o nocleh, neboť teplota rázem spadla na osm stupňů a vichr se již nedal vydržet. Já se prošel po končící fiestě a užíval si, jak má domovský nádech. Svým způsobem to byla srandovní záležitost. Skoro jako Slavnosti sněženek. Vesnice se nažrala, poté poblila, místní zpěvačka zaječela tři songy do nefungujícího mikrofonu, taneční folklórní sbor vyšvihnul tanec ala "nohy veďte mne" a vrcholem byl frajer, který měl ukázat, že vydrží nejdéle na divokém koni. Připravoval se za potlesku publika dvacet minut, pak se vyšvihnul nahoru a přepadnul přes koně na druhou stranu, neboť byl namol. Koně odvedli, borce ošetřili a pustili do výběhu raději dvě krávy. Fakt jsem se bál, že začnou tančit. Argentinci sehnali úžasné ubytování zadarmo, u Luise a jeho ženy. Tradiční stísněné bydlení, s nefungujícím záchodem, ale volnou posteli. Luis ukázal jak se splachuje hovínko pomoci kyblíku a vody ze studny... naštěstí jen nanečisto, udělali jsme čaje a poslouchali vichr bušící na okna.

Byl to sakra dlouhý den. Ale byl první na mém Ostrově snů. Snad mně dny příští nasměrují do cíle. Dejž to pánbůh!

67. den - Probudilo mě burácení větru..

.. a bušení kapek na okno. Tulil jsem se na zemi do spacáku a bylo mi neskutečně dobře. Mohl jsem klidně nahlas juchat štěstím, že v té slotě neležím ve stanu. Ale nechtěl jsem budit své milé argentince, kteří se váleli na posteli, kterou jsem jim přenechal jako důkaz ryzí české dobrosrdečnosti. Váleli jsme se do desíti a při kávě spekulovali o tom, zda-li má cenu vůbec pokračovat dál. Měli jsme možnost zůstat v pokoji klidně zadarmo celý týden. Já po chvilce váhání a po desátém pokusu spláchnout po sobě kýblem vody na záchodě oznámil, že jedu dál. Argentinci pro změnu zůstávají.. Což naprosto chápu. Jsou to miláčci, nemají ještě svůj byt a dostali nabídku pobývat v teple a zadarmo... a navíc nikam nespěchají. Nadia mi napsala do deníčku recept na Dulce de leche, José pro změnu název nejlepšího argentinského steaku a navzájem jsme si přislíbili, že v Ushuaii na sebe počkáme a půjdeme na jídlo. Mám je fakt rád.

Pustil jsem se tedy do boje s nečasem sám. Ostatně myslím, že to mi jde nejlépe. Na nikoho nečekám a nikdo nečeká na mě. Bylo mi jasné, že cesta povede na západ, přímo větru do chřtánu. No po dvaceti kilometrech bych se měl stočit kolem zátoky na jih a jihovýchod a dá-li bůh a pán velkomožný - možná mi bude vítr ku pomoci. Nejbližší možnost k nabrání vody, popřípadě k polibku od lidí byla až po 150kilometrech na hranici s Argentinou. Buď a nebo, hlavně nesmělo pršet.

Coural jsem to proti větru krokem. Poletoval jsem po kamení zleva doprava, vichr byl ostrý jako žiletka a po pár chvilkách mě z něj začaly bolet dutiny. Louis, který byl včera naším domovníkem oznamoval, že na argentinském pobřeží se včera vichr rozdováděl na 220km v hodině. Podařilo se mu prý převrátit dodávku i kamión za jízdy, no naštěstí se nikomu nic nestalo. Ale prý je to tu běžné a každý řidič si na to dává pozor. Tedy, já přesně nevím, jak se na něco takového dává pozor...., ale když to říkal, tak je to asi pravda. Třeba se tu netelefonuje domů manželce naším evropským stylem "miláčku, za chvilku jsem u tebe, pokud se nenabourám", ale "miláčku za chvilku jsem u tebe, pokud se nepřevrátím". Všude chleba o dvou kůrkách, říkává máma. Já měl pro dnešek hlášený vichr 75km/SW. Tohle hlášení tu visí na týden dopředu na všech informacích, včetně ještě důležitějšího oznámení o UV záření, které je tu možná větším průserem, než samotný vichr. 75kmSW byl zabiják, ale před týdnem jsem si to rozdal se 90SW a přežil jsem.... s brekem a natrženou vlajkou na zádi.

Po dvaceti kilometrech jsem dorazil k oceánu a tam měl vichr absolutní pravomoc a přednost z prava. Oblékl jsem další vrstvu oblečení a poprvé použil i kuklu. Bylo to sice lepší, ale scházel ještě turbínový pohon na kolo ku spokojenosti. Šlapal jsem podél běsnícího oceánu a očima kontroloval kompas, kterak se mu pomalu točila růžice směrem k jihovýchodu.....východu...už....už. A najednou mne vichr chytnul za rameno a zařval "a jedeeeeem". Na tachometru mi v mžiku naskočila čtyřicítka. Připadal jsem si jako motorkář Béďa. Hlídal jsem si jenom, kam případně spadnout a kde by to bolelo. Do kopců jsem musel trošku přišlápnout, ale jinak.... balzaaaam! Mít po pravé ruce oceán, po levé ovce, nad hlavou slunce a ekologicky motor v zádech - to je k pláči z radosti.

Po sedmdesátém kilometru mi skončil záliv a počala pravá krajina Tierra del Fuego. Nekonečné a rozsáhlé NIC. Jedna farma vedle druhé, bez jediné šance zastavit a případně se schovat. Za celou cestu jsem potkal snad dvacet stromů ..a to ještě zformovanych k východu, u kterých jsem se mohl vyčurat jako člověk. Jinak pusto a prázdno. Pojal mě neklid, kam zalezu do stanu. Bylo jasné, že na téhle rovině nemám šanci stan ve vichru ani vybalit. Natož postavit. Jako zázrakem se po stotřiceti kilometrech zjevila u cesty stará chatrč bez dveří, obrácená proti větru. Uvnitř byl dokonce rám postele a stůl, vše pod vrstvou prachu, ale smeták byl k dispozici. Komu bouda sloužila nevím, no dle nápisů na zdech ji využíval každý druhý osamělý kolemjedoucí... tudíž to byla vlastně malá kaplička.

Udělal jsem si pohodlí na železném roštu, večeři s tuňákem, dopil víno ze včerejška a poté začal řešit osobní problém, který mě trápil od rána a který nebyl až tak snadno řešitelný. Kam mám jít na záchod? Možná to zní divně, ale kam? Všude vůkol rovina, ploty, co chvíli jedoucí kamióny, mračna prachu... a hlavně vichr. Nebylo zbytí: UDĚLAL JSEM TO!! A byla to vlastně taková malá životní zkušenost. Zjistil jsem totiž, že ve vichřici nepadá hovínko za vás, ale před vás... což je výhoda, neboť se nemusíte otáčet a kontrolovat. Další zkušeností je: ve vichřici nesložíte papír ani na polovic. Kdo to dokáže, ať s tím jde do varieté nebo televize.. A třetí zkušenost: ryze praktická - na místě zůstává po vás vše s výjimkou papírů. Ten se v mém případě vydal rychlosti 75SW k Rio Grande a mám tak možnost jej zítra najít.... třeba na fasádě benzínové pumpy. Snad ne bože! Dobrou noc z větrné boudy

více foto zde

68. den -Joooooj,..

..nebylo to až tak super tvrdé spaní. Ono, ustlat si na železném roštu staré postele v boudě bez dveří permanentně bičované vichrem,... to není zážitek z Intercontinentalu. V noci jsem musel párkrát doupě opustit a vydat se do vichru, neboť se mi zdálo, že se snaží procpat dovnitř liška. Samosebou ne Pavel Liška, ale zvíře liška. Ty potvory jsou schopné mi rozkousat kvůli chlebu brašny,.. ale možná jim voní i něco jiného. Možná moje ponožky? Nebo moje tekuté mýdlo vytvořené dle mého receptu. Něco na způsob Wash and shoulder čili dva v jednom. Já totiž používám "deset v jednom". Pokaždé, když zjistím, že na záchodě je tekuté mýdlo, tak si donesu svůj flakón a pětkrát si zmáčknu. Takhle navrstvená mýdla z různých lokalit nádherné voní, pění a mají neurčitý odér na způsob "vůně našich hajzlů". Co se dá dělat, šetřím peníze na ubytování v Ushuaii, neboť se obávám, že doba na spaní ve stanu je za mnou.

Vichr bičoval moji boudu od brzkého rána a já stále kontroloval, zda-li fouká správným směrem. Musel jsem se ujistit, že mám všechno řádně připevněné a že jsem nic nezapomněl, neboť ve chvíli, kdy jsem dotlačil kolo na cestu, mi vichr okamžitě strhnul řídítka a kolo se rozjelo samo. V mžiku jsem měl na computeru sladkou čtyřicítku a tak to šlo až na hranice v San Sebastian. Měl jsem na sobě dvě vrstvy hader a bůh zaplať za koupené rukavice v El Chalten. Bez nich bych asi pošel. Utratil jsem poslední chilské pesos za hot dog a café a nechal si dát odjezdové chilské razítko do pasu. Slečně úředníci jsem vtisknul úsměv číslo dvacet sedm se slovy, kterak milují Chile a že se jednou vrátím.., což ve všech vyvolalo pocit patriotismu a nechali se se mnou vyfotit. Milé!

Od argentinské hranice se cesta počala stáčet podél oceánu k největšímu městu dané oblasti Rio Grande. Chybělo mi osmdesát kilometrů a modlil jsem se, ať je většina cesty alespoň bokem k větru. Dle hlášení na hranici měl vichr pro dnešek sílu 110km/h a bylo to sakra znát. Cesta podél oceánu nebyla nikterak magická. Podél moře se to hemží ropnými vrty a pravá strana cesty byla pro změnu absolutní pustina, která vichru nahrávala do karet. Prvních čtyřicet kilometrů mě vítr tahal za rameno a při správném natočení to ještě jelo. Pak jsem se lehce stočil a začal boj. Vichr to do mne pral z boku a přísahám, že jsem křičel na plné pecky všechna sprostá slova. Bylo absolutně nemožné vést kolo po pravé straně cesty. Vichr sám tlačil kolo na levou stranu a já tak musel pokaždé zastavit, když jelo auto. Když j,sem pak naskočil že pojedu, než jsem chytil tempo tak vichr se mnou hodil doleva a praštil se mnou na zem... Když to bylo po desáté, nevěděl jsem kudy kam. A bylo hůř. Navigace mi naznačila, že mě čeká úsek skoro proti větru na pět kilometrů. Když jsem se tam doplazil..... přísahám, že hůř mi snad nebylo. Nedokázal jsem ani stát vedle kola a držet jej. Kolo padalo, já sem padal, nohama jsem se odrážel od svodidel, přejížděl z leva do prava, padal na kamení a zase na novo. Nevím, jestli byl horší vichr, nebo pocit, že se člověk nemá vůbec kam schovat, zahrabat, zakopat... prostě nic a nikde. Vybojoval jsem úsek smrti a cesta se počala stáčet k východu, třikrát mi vichr škubnul řidítkama... a pak tradaaa... už v tom zase lítáme a pěkně se vezeme... až do Rio Grande.

Úplně vyplivnutý jsem dorazil na informace, abych zjistil, že ve městě není kemp. Ani se moc nedivím, neboť je to opravdu odporné město a když k tomu přidám permanentní vichr, tak je to vlastně český Kojetín. Naštěstí mi paní v informacích navrhla, že pokud nic neseženu, tak zavolá své dceři a ta mne snad ubytuje. Bingoooo! Aby to nevypadalo vyčůraně, odjel jsem, jako že něco na spaní hledám. Odjel jsem ale pouze do tepla místní hospody, kde jsem si dal k radosti personálu pouze café. Kšeft žádný, ještě jsem jim bral teplo a signál wifi... a to nejlepší se teprve chystalo. Jako ve filmu! Když totiž šel kolem mě číšník s plným platem jídla a pití, nechal jsem v uličce svoji nohu. Mám psát dál? Už už to vypadalo, že to zvládne, ovšem závěrečný přemet, loop vzad a padedé mělo za následek úplnou spoušť. Rozhostilo se absolutní ticho, jen já do toho špitnul "pardon" a běžel rychle ke kase, než mi to naúčtují.

Raději jsem vyzvednul rychle adresu na dceru paní z infocentra a vydal se na periférii. Dcera mne již čekala a nabídnula mi nikoliv spaní na zahradě ve stanu - jak jsem očekával, nýbrž doma v pokoji. Po krátké debatě mi oznámila, že odchází v devět na party a vrátí se nad ránem. Já si mám prý dělat co chci.... a odešla. Dělal jsem si tedy přesně co jsem chtěl, umyl se, nakoupil jídlo, pivo a čučel na fotbal... jako doma pane vašnosto

Skoro by to mohlo mít klidnou dohru, kdyby se ve čtyři ráno nepřiřítilo auto plné opilců. Moje hostitelka se mnou zatřepala a pošeptala mi do hlavy, že teď budou pokračovat u ní doma, tak ať klidně spím. Klidně bych spal, kdyby vše neprobíhalo v mé místnosti! Bylo jasné, že ukočírovat rozjeté Argentince bude na dlouho. V sedm jsem to vzdal a přisednul k nim, v osm tančili na stole a devět odjeli s pocitem dobře vykonané práce. Naštěstí vše proběhlo v klidu, neboť většina osazenstva byli fotbalisté Real Madrid de Tierra del Fuego, který vyhrál místní soutěž. Tudíž samá místní fotbalová celebrita. Když zjistili, že hraju za FC Devils Cisařov jako útočník a že fandím Bocca Juniors (což jsem si vymyslel), stal jsem se rázem miláčkem a musel se fotit s jejich dresy. Ve vteřině jsem poté zůstal v místnosti sám, jen oder z cigaret, trávy, pití, a halucinace.... bůh opatruj mé privátní ledové apartmá ve stanu!

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | čtvrtek 28.2.2013 22:22 | karma článku: 15.14 | přečteno: 671x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Milan Zajic

Když je neslunečno .....

Většinou jsem dávat fotografie, na kterých září slunce, obloha je modrá, květiny kvetou, nebo bělostný sníh září. Ale každý den zde není zalitý sluncem .......

21.11.2017 v 9:05 | Karma článku: 5.44 | Přečteno: 102 | Diskuse

Veronika Klesnilová

Ze života letušky

Za chvíli bychom měli startovat. Očima automaticky projíždím kabinu před sebou. Jedna rodinka s dítětem,...

21.11.2017 v 8:26 | Karma článku: 24.69 | Přečteno: 2847 | Diskuse

Vojtěch Marek

17 000 km stopem domů z Kamčatky V

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

21.11.2017 v 7:22 | Karma článku: 17.76 | Přečteno: 318 | Diskuse

Martin Úbl

Knižní bestseller letošních Vánoc

Přečtěte si první ukázku z právě vycházející knihy Neuvěřitelné příhody z hor / Nahoru můžeš, dolů musíš. Knihu lze objednávat zde: http://www.albatrosmedia.cz/tituly/37346813/neuveritelne-prihody-z-hor/ Pěkní čtení! Autor.

20.11.2017 v 13:01 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 302 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, vrch Ostrý.

Při našich občasných toulkách Šumavou jsme doposud tak trochu přehlíželi Železnorudsko. Jeden z posledních slunečních víkendů nám dává šanci k nápravě a tak nabíráme směr Špičák.

20.11.2017 v 7:00 | Karma článku: 15.73 | Přečteno: 254 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 722
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.