Vichr, který si vzal půl dne dovolené.. ..se vrátil do práce v jednu ráno. Dvakrát mi zatřepal stanem na pozdrav a pak to začalo. Byl jsem venku asi pětkrát, abych upevnil stan. Už mi došly kolíky, tudíž jsem na sebe navazoval různé špagáty a kotvil stan k dětské houpačce. Síla vichru mi tahala sopel, slzy a sundávala tepláky. Kdyby jelo kolem auto, asi by byli krápet vyplašení, vidět chlapa v jednu ráno s kalhotama na půl žerdi, kterak s provazem v ruce objímá dětské houpačky.. No pro klidnější spánek nebylo jiné možnosti. Když jsem se ráno probudil, byl vichr pořád v plné síle. Moji argentinci již byli na nohou s úsměvem, že je to vítr na naší stranu. Chtěl jsem vyrazit co nejdříve v jejich stopách, ale složit stan ve vichřici - to by mohla být další hra Erne Rubbika - který vynalezl Rubbikovu kostku.
Bylo jasné, že krajina zůstane stejná a nuda se nezmění mávnutím kouzelného proutku. Jediným povyražením byla skála za Morro Chico, která prostě jen tak, zničehonic ležela jako pohozený obří balvan na pastvině. Vypadala úplně přesně.... no spíše skoro podobně... jako Uhuru, známá to skála v centrální Autralii. Taky je to kus šutru, který zničehonic jen tak leží uprostřed ničeho. Podle mého jde o šutry, které hodil nejvyšší stvořitel po někom, kdo ho pekelně naštval.. a trošku to přepísknul s velikosti. Vichr sice fičel, ovšem přišel pozdě, neboli ve chvíli, kdy se naše cesta začala točit k jihu. Využil jsem jej tedy jen na deset kilometrů a pak mi začal bušit do boku a pravého ucha. Pořád to bylo ale lepší, než do čenichu. Vytáhnul jsem osvědčený recept - čtečku Kindle a počal dočítat rozečtenou knížku. Na osmdesátém kilometrů jsem se dočetl, kdo je vrah a mohl tak konečně zvednout hlavu. S klidem jsem mohl pokračovat v četbě, neboť se nic nezměnilo. Nuda, nuda, nuda. Ze čtení mě vyrušily pouze ocelové skulptury, které jistý umělec zabetonoval někde na 180 kilometrů a moc si s tím nelámal asi hlavu, neboť šlo o prapodivnou směs pokroucených trubek. Pravděpodobně se někdo někde usnesl, že cesta z Natales do Arenas je nuda jako prase a že bude dobré švihnout do půl cesty nějaké oživení. Mohla to být hospoda, záchodky, odpočívadlo.... Ovšem ne, vymysleli ocelové trubky. Taky dobrý.
Do největšího města jižní Patagonie mi zbývalo 30km, když se cesta najednou zhoupla a já uviděl oceán. A ne ledajaký oceán, ale místo ke kterému se upíral můj mozek dva roky. Byla to Magallanesova úžina, která oddělovala pevninu od Ohňové země - cíle mé cesty. Byl to můj bod nejvyšší priority. Místo, přes které mě má dopravit loď z Punta Arenas do Ushuaii. Nebyl důvod spěchat a jet dál. Našel jsem místo na útesu s výhledem na oceán a postavil stan. Tahle úžina znamenala v dávných dobách pro námořníky exkluzivní zkratku, jak co nejrychleji obeplout Jižní Ameriku. Nejrychleji ovšem neznamenalo nejjednodušeji a z místního vichru a indiánů vstávaly námořníkům vlasy hrůzou na hlavě. Proto raději vzali lopaty a vykopali si Panamský průplav... Od té doby tu lodě tak moc nefrčí a bylo zbytečné, abych si vytahoval dalekohled. Raději jsem udělal večerní špagety a zíral do nekonečně modré nádhery. Usínal jsem s vůni oceánu a příbojem v uších... a taky vědomím, že cesta ze mně opět udělala prase číslo jedna, neboť umývat kastroly v oceánu a bez opláchnutí v nich klidně vysmahnout ještě kafe je na šibenici. A co, je to můj žaludek... doma čistotu doženu!
více foto zde
64. den - Ihned po probuzení..
.ustanovil jsem si dva dny volna. S výhledem na široširou Magallanesovu úžinu jsem sám sobě přitakal a vylízal dno od kelímku dulce de leche. Je strašlivá zima, tělo potřebuje krapet klidu, mám čas a stejně musím počkat na loď. A kde jinde tohle všechno přečkat, než v největším městě jižní Patagonie - Punta Arenas. V informacích mi poradili, že kemp ve městě není, ale ať zkusím hostel Independent, ten prý má malý dvorek a trpí se tam stanování. Dorazil jsem tedy na místo a zděsil se z prostoru pro stan. Bylo jediné volné místo a byl jsem varován, že do desíti minut bude klidně zabrané.... a tak jsem jej zabral já. Sice s hlavou ve psí boudě a nohama na studni, ale lepší než nic. Dva dny to nějak přečkám.
Nejdůležitější bylo zajít na náměstí a políbit palec indiána na soše nějakého arcivévody. Kdo totiž palec indiána políbí, zajisté se do Patagonie vrátí, jak praví legenda. Je jasné, že palec byl ožužlaný na cimpr campr ze všech stran a na mne zůstalo, abych to po všech slíznul... taky ze všech stran. Dal jsem věci do chorvatské čistírny, neboť jen tam mi rozuměli, když jsem jim předával smrduté prádlo se slovy - bůh stůj při vás. Usmáli se a šli přikoupit desinfekci. Zbytek dne jsem se jen coural po městě a přístavu a koštoval v civilních hadrech všechny pochutiny místního kraje.
To v pátek jsem sehnal šoféra, který mne odvezl okouknout tučňáky do zálivu Otway. Nebyla to největší kolonie, to bych musel jinam a asi bych se nedoplatil..., ale tihle mi stačili. Při pohledu na vichrem bičována a promrzlá zvířata jsem si uvědomil, jak je mi vlastně dobře. No počkám si do zítřka, až se mnou vyrazí loď směrem k Ohňové zemí. Jestliže vichr srazí teplotu k nule, obávám se, že tam dole na mne čeká Belzebub!
více foto zde
