Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jižní Amerikou na kole - 60. - 62. den

26. 02. 2013 21:20:42
Budik zachrcel v pet rano....a ja okamzite a strelhbite vyrazil ze stanu. K memu zdeseni do uplne tmy a uplneho ticha. Zadny horolezecky srumec, zadne macky, cepiny, hole ani slunce v rozbresku. Jen tma, ticho a chrapani vukol. V tu chvili jsem byl asi nejnadrzenejsi horolezec Jizni Ameriky. Zalezl jsem tedy do spacaku, ale po pul hodine jsem neodolal, udelal si cafe, popadnul nachystane veci a vyrazil.

Pomalu jsem stoupal k pohori a citil, kterak slunce vali pres ocean na svoji pozici. Muj trek k vezim mel byt dlouhy kolem osmi hodin a mel jsem nastoupat do tisice metru, coz by jeste tak nejak slo. Ovsem moje kolo zustalo samosebou v kempu a ja mel z toho nocni mury. Krome toho jsem chtel z kempu odjet okamzite po prichodu z hor. Tohle byla interni informace a nechtel jsem to oznamit noham, nebot by mne zajiste nakopaly do prdele.

Stoupal jsem v poloseru proti toku ledovcove reky...a najednou praaask. Slunce se prehouplo pres kopec a ozarilo cestu, louky a pohori...a nastal horsky orgasmus. Jako jsem to udelal u ledovce Perito Moreno, udelam to i ted u Torres del Paine. Nebudu se nikterak rozepisovat, nebot to neni nutne, pokud jsou k mani fotografie. Jedno je vsak jiste. Neni to s touhle planetou az tak v prdelce. Je porad na co koukat a pred cim smekat, k cemu se plazit a klopytat. V dojeti pak clovek stoji s hlavou zaklonenou a mozek hlasi " fiiiiihaaaaa". Nektera krasa je proste vecna...moje zena a Torres del Paine.

Mimo jine mi mel narodni park nabidnout ku shlednuti krome jineho pumu v zivem provedeni. Cim casneji z rana, tim lepe, cim tiseji tim lepe, cim vice chlebu s tunakem...tim hure...pro mne! Bohuzel. Po sedmi hodinach harcovani nahoru a dolu jsem musel sam sobe doznat, ze ani puma, ani adidas. Jedinym nebezpecim na celem tomhle carokrasnem pochodu tak byla vystrcena obrovska řiť za kamenem a to ve chvili, kdyz jsem se k tomu kameni skoro po ctyrech dokodrcal. Mohl jsem se te riti vyhnout, ovsem nebylo kam a mimo to byla tak obrovska, jak obrovske bylo i telo, ktere ji obklopovalo. Chapu, ze ona potreba na cloveka prijit muze znenadani... Ovsem nechapu, kde majitel tohohle tela nasel odvahu na ranni sedmihodinovy pochod. Mozna ho premluvil atache cestovni kancelare a nedal mu mapu. Ve chvili, kdy se pote dotycny dozvedel, co jej jeste ceka, pronesl jedine: "se z toho poseru...."Amen

Ochromen nadherou, sestoupil jsem do tabora proti davum smerujicim teprve nahoru a osedlal kolo. Zbyval mi osmdesatikilometrovy vyskovy usek napric zbytkem parku a navic mi zbyvala jedna pastika, mrkev, susenky a zadny chleba. Kdyz jsem sjizdel z Base Campu dolu, slunce nadobro odeslo a ja byl stestim bez sebe, ze jsem svuj pochod tak skvele naplanoval. Vsichni pesaci pravdepodobne prave stali tam nekde nahore a podle mapy se snazili uhadnout, kde v mlze asi Torres budou.

Diky boze, diky! Cesta byla kruta, hrbolata a nahoru dolu. Pochod byl znat v kazdem koutku tela. Krome toho zaludek stale posilal do centraly vize, co vsechno by byl ochoten sezrat. Myslim, ze krome kameni a lamí řiti by sel do cehokoliv. Mesto Puerto Natales ode mne bylo pres sto kilometru, coz bylo nemyslytelne. Zabocil jsem tedy po padesati kilometrech do kempu a nechal se premluvit k nakupu chleba za 50kc, coz jsem skousnul. Koupil jsem i ryzi a nakonec se cely uhnizdil v kempu. Udelal jsem dobre. Spina a smrad z cesty ze mne tekly proudem. Jedinym rozptylenim mezi pokusem o vareni a zirani na pohori v dalce tak byl cyklista Jurij z Ruska, ktery mne videl a tak mne prijel pozdravit. Vysvetlil mi, ze ma panickou hruzu z komaru a jestli jsem pry nejake v parku videl. Tim mne rozesmal, protoze vstoupit do parku popripade Patagonie bez repelentu je sebevrazdou. Chtel jsem mu rici ze jsem komary nevidel, no skrzeva hejno pred jeho hlavou jsem ho nezahledl. Jurij prohlasil, ze radeji pojede, ze kemp je toho svinstva plny a ze spi radeji v lese, tam ze je klid. Sakra...tihle, ze vyhrali valku? a MS v hokeji?

61. den - Déšť přišel v noci..

a neřekl bych, že nečekaně. Čekal jsem jej v plné polní, což znamená, že chrápal jsem jako prase. S burácením kapek na plachtu stanu jsem tedy přemýšlel, co se mnou bude. Nevadil mi ani tak déšť, neboť ve stanu bylo útulně naprděno. Vadila mi spíše možnost, nebo spíše jistota hladu. Jediný obchod byl ode mně osmdesát kilometrů a cesta k němu měla být dle informací krkolomná a obtížná. Nechtěl jsem riskovat, že cestou dostanu takzvanou "hladovku", což by moje tělo vyřídilo na dva dny, popřípadě by mě jako raněné zvíře okamžitě napadli místní carancho, neboli čističi a uzobali by mě do šesti minut.

Krásný kemp u řeky rio Serrano byl veskrze rybářský. Byl jsem jediný nerybař a bylo na jednu stranu dobře, že se se mnou nikdo nepouštěl do řeči. Ryby totiž nejím a tudíž by konverzace vázla. Ne že bych ryby nejedl, ale maminka nás s bratrem naučila, že nejlepší ryba je Rybí prst, popřípadě jeho sestra Makrela. Když včera přijeli všichni ubytování rybáři z lovu a naházeli nezávisle na rošty své úlovky - byl jsem v ouzkých. Vůně se tak nesla krajinou až do mého stanu, že jsem si raději ovázal hubu ručníkem, aby mi ze slin nenavlhlo peří ve spacáku. Snil jsem o tom, že některý z rybářů zaklepe na dveře mého stanu a zeptá se... "nechceš rybu?" Ovšem, na dveře stanu se klepat nedá, neboť je to plachta, že jo... tudíž nepřišel nikdo. A právě tihle rybáři mě ráno zachránili. Zašel jsem se k ním optat, jestli nemají kafe a dali jsme se do řeči. Otázka, na kterou jsem čekal padla jako šestá v pořadí... "máš jídlo?" Odpověděl jsem tak, jak mě to doma učili "Samozřejmě, mnohokrát děkuji, mám všechno" a poté jsem se vyvrátil hlady. Neváhali ani vteřinu a hodili po mně celý chleba, paštiku a sýr. Jeden z nich měl prý kdysi pletky s holkou z Česka a od té doby je z něj čechofil. Děkuji tedy oné neznámé dívce, že svým umem přivedla mě nevědomky k jídlu. S tímhle proviantem jsem mohl vyrazit na cestu beze strachu.

Cesta opravdu nebyla jednoduchá. Lítal jsem nahoru dolů, podél jezer. Povrch byl v naprosto kalamitním stavu a musel jsem brzdit i z kopce, aby se kolo nerozpadlo na hrbech a roletách. Navíc se při bočním vichru kolo opřelo natolik o můj dřevěný stojan, že ten to již nevydržel a nadobro odešel do věčných lovišť. Jedna etapa vztahů člověk vs kus dřeva, je tedy u konce. Nedalo se nic dělat. Ani sem nebrečel. Jen jsem pronesl "vidíš blbe, mohl sem tě dovézt k sobě domů do Evropy a zapíchnout tě do země na zahradě, sám si se o to připravil". Šel jsem do lesa a pokusil se najít náhradu. Nic v tomhle směru ovšem nebude jako dříve.... nebude. A pak na desátém kilometrů to přišlo... déšť, slunce, vichr, slunce, déšť, mrholení, azuro, mrholení, vichr, kroupy, déšť, slunce.. Mohl bych takhle pokračovat, ale nemělo by to cenu. Stejně jako nemělo cenu se pořád dokola oblékat a vysvlékat. Zůstal jsem pouze v mokré vestě i při teplotě pod deset stupňů. Přesvědčoval jsem sám sebe, že je to výhodné. Smradlavá vesta totiž projde deštěm, neboli se sama propere, poté mráz a zima zabíjí bacily a smrad a nakonec vše tělo vysuší. Moc to ovšem v praxi nefungovalo. Byla mi ve výsledků strašná zima, smrděl jsem a chlupy co mi staly na těle ze zimy trhaly vestu.. Celé to trvalo osmdesát kilometrů. Za mými zády se stále rýsoval Torres del Paine, vrcholky hor se občas odkryly z mlhy a deště a já cítil v nohách závěrečné stoupání na poslední vrchol. Poté přišel bůh a zaklepal mi na rameno se slovy "dívej vole" a opravdu.

Přímo před sebou měl jsem rozhraní a předěl hor a pampy. Rovina pode mnou se rozprostírala do nekonečna a v dali bylo vidět Puerto Natales i s přístavem. Rovina a pampa, která mě měla provázet až k Ohňové zemí. Na vrcholu kopce mi servírka při kávě řekla, že do města to mám na kole tři hodiny, popřípadě dvě a půl, budu li dobrý jako její kamarádi. Asi na mně bylo vidět, jak moc město s obchodem potřebují. Usednul jsem na kolo a dal to za padesát minut. Zjevně budou její kamarádi Bob a Bobek, nebo kosí bratři pokud to táhnou na město přes dvě hodiny. Puerto Natales mě okamžitě uchvátilo. Do přístavu přijela fjordem loď a přivezla baťůžkáře z celého světa. Všichni směřují do Torres děl Paine a město jako vstupní brána z toho těží. Vše je zaměřeno jen na hory a turistiku. Možná by tu šel na odbyt i náš salám s názvem Vysočina. Celá tahle provincie se jmenuje Magallens a je jednou z nejkrásnějších, ale zároveň nejnedostupnějších v Chile. Je přímo úchvatné, že pokud se sem chce Chilan dostat a navštívit třeba národní park, musí přijet přes Argentinu. Jiné cesty není. Jakoby patřila Česku delta Dunaje a já bych musel prosit rumuna o vpuštěni! Tahle odlehlost je naprosto uchvacující a i přes tuto nevýhodu jsou zde prý nejlepší podmínky k životu v Chile. Možná že jo.

Ubytoval jsem se v odporném kempu, zatížil stan panelem kvůli vichru a pochodil po městě. Kluci hráli fotbal na šesti hřištích, mladí seděli u přístavu, batůžkáži utráceli prachy ve velkém po hospodách a koloběh života se kutálel... Nikdo, kromě mně se nepodivoval přírodnímu koloběhu: déšť, slunce, vichr, slunce, mrholení, vichr, bouřka... Asi to tak má být. Bůh se mnou a dvoje ponožky na noc!

více foto zde

62. den - Svým příjezdem do Puerto Natales..

.jsem pravděpodobně nadobro pohřbil své letní oblečení na dno cyklobrašen. Mám tušení, že blízkost oceánského fjordu, otevřenost prostoru a celková poloha místa otevřela ďáblovi dveře. Probudilo mne třepání stanu a zprvu jsem nevěděl, zdali se stan třese větrem, nebo tím, jak se klepu zimou. Jelikož jsem na sobě měl veškeré oblečení, tak jsem raději zvolil větrnou variantu, abych se uklidnil. Oblékl jsem pro jistotu ještě další kalhoty na kalhoty a vyrazil časně do města na nákupy. Byla přede mnou dlouhá, 250 km houpavá cesta do Punta Arenas. Dle informací to měla být záležitost jeden a půl dne, neboť vichřice tady vane pravidelně ze západu, tudíž pomyslně do mých zad v délce 140 km. Pak se mi cesta zlomí na jih, no i tak vichr zlehka využiju. Tahle informace mi dodala klidu a pohody. Tudíž jsem v rámci nákupu koupil 4x dulce de leche, špagety a broskev. Zbytek dokoupím v Punta Arenas za maximálně dva dny. Coural jsem po městě a co nebylo přivázané, lítalo kolem mé hlavy. Vichr ohýbal stromy a já nasliněným prstem kontroloval správnost jeho směru. Od oceánu přikulhalo mrholení, tudíž jsme byli kompletní a mohl jsem vyrazit.

Cesta počala šplhat nad město a já počal s režimem vysvlékání. Rukavice, čepice bunda, kalhoty... vše šlo dolů a tradičně zase nahoru podle profilu cesty, která vůbec nebyla tak jednoduchá, jak se zprvu zdálo. A pak přišla zničehonic tragédie, neboť vichr odešel pravděpodobně buď na oběd, nebo do jiného státu. Rozprostřelo se pouze ticho a zatažena obloha.... a bylo po výpomoci prince Větrníka. Rozprostřela se přede mnou absolutně nudná krajina. Nejnudnější za celou moji cestu. Byl jsem absolutně v nesnázích. Kilometry se táhly jako sopel, nebylo na co koukat, co fotit a cesta měla takový houpačkový profil, že jsem se bavil pouze odhadem "kolik že je asi kilometrů do protější zatáčky, kterou vidím na obzoru?" Tahle hra mi ovšem nevydržela dlouho. Mám tak špatnou paměť, že jsem si nemohl v dané zatáčce na obzoru vzpomenout, kolik že jsem na počátku tipoval. Nebylo kde se najíst, kde vzít vodu, kde odpočinout. Jen pastviny a pastviny a nekonečný plot kolem cesty. Celý úsek cesty byl vlastně lemován jen pozemkem farmy, která měla vjezd označen honosným jménem majitele, pak pár budov, stáje... a nekonečný plot. Když jsem míjel vjezd do farmy El Creek, schválně jsem si změřil, kam až sahá její plot. Bylo to 70km, pak dále pokračovala farma jménem Ivan! Nedokázal jsem to pochopit, ani spočítat. Jedna z tisíců estancii - neboli farem El Creek má pozemek 70km podél cesty a možná dvakrát delší do vnitrozemí. Kolik tam šmatle ovcí? krav? koní?.., kdo opravuje ten plot?.. kdo se o to všechno stará? Kde jsou všechny ty svetry z ovcí vlny? Podle mně, když se k majiteli dostane zpráva, že se mu otelila v rohu kráva, tak než tam dojede je z telete taky kráva. Slyšel jsem, že nejdelší plot farmy kolem cesty je v Argentině kolem RN 40 a má 3700km. V Grygove by vyráběli pletivo na takový plot šest let na dvě směny. Když sem přišli na počátku minulého století první emigranti převážně z Chorvatska a Holandska chovat ovce, byl okamžitý rozmach tak veliký, že se tu páslo na nekonečných větrných planinách přes tři milióny ovcí. Tři milióny! A tak je tomu asi i dnes. Šílenost, nedohlednost, tvrdá robota, bláznovství... a funguje to. Ale nefunguje to pro někoho, kdo to drtí na kole. Čumění na plot, pastviny a bečící ovce oko nenakrmí. Naštěstí mne vyrušil z usínání dřevěný pomník Ježíše v obrovské velikosti, stojící u cesty. Byl to hold věnovaný chorvatskou komunitou Dražko Maričovi, který zde sloužil jako patron a zakladatel ovčího impéria. Pěkná práce, .. Ježíš vypadal jako Lennon a zajisté by z toho měl Dražko radost. A možná i Lennon.

Jediná možnost k zastavení na trase byl zájezdní hostinec , narvaný po střechu američany. Většina se vyfotila s mým kolem a chilskou vlajkou,... Tedy do té doby, než sem jim vysvětlil, že je to vlajka česká a že máme pouze shodné barvy. Říkali "Oh, Yes" a mysleli si "Oh,no".. V podvečer jsem se vyhoupnul na náhorní plošinu a s úsměvem sledoval veškerý porost a stromy, neboť vše živé bylo vymodelováno větrem pouze na východ. Bylo úžasné vidět celý les nakloněný na jednu stranu. Je docela možné, že i místním chlapům rostou vousy našikmo a možná tu i všichni chodí našikmo. Bůh ví. Vichr je prevít! K večeru jsem dojel do osady Morro Chico a při hledání místa na stan jsem v jedné dřevěné šopě našel stan a v něm dva cyklisty z Argentiny - Naďu a Josého. Zakončili post na vysoké škole výletem na kole a užívali si to plnými doušky. Jelikož byli zodpovědní, tak šli spát v devět a nechali mě před stanem máchat klapačkou, dokud jsem nepochopil,... že v Morro Chico mě již nikdo neposlouchá...tak na kutě. Alou!

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | úterý 26.2.2013 21:20 | karma článku: 16.80 | přečteno: 770x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Milan Zajic

Když je neslunečno .....

Většinou jsem dávat fotografie, na kterých září slunce, obloha je modrá, květiny kvetou, nebo bělostný sníh září. Ale každý den zde není zalitý sluncem .......

21.11.2017 v 9:05 | Karma článku: 5.44 | Přečteno: 102 | Diskuse

Veronika Klesnilová

Ze života letušky

Za chvíli bychom měli startovat. Očima automaticky projíždím kabinu před sebou. Jedna rodinka s dítětem,...

21.11.2017 v 8:26 | Karma článku: 24.69 | Přečteno: 2847 | Diskuse

Vojtěch Marek

17 000 km stopem domů z Kamčatky V

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

21.11.2017 v 7:22 | Karma článku: 17.76 | Přečteno: 318 | Diskuse

Martin Úbl

Knižní bestseller letošních Vánoc

Přečtěte si první ukázku z právě vycházející knihy Neuvěřitelné příhody z hor / Nahoru můžeš, dolů musíš. Knihu lze objednávat zde: http://www.albatrosmedia.cz/tituly/37346813/neuveritelne-prihody-z-hor/ Pěkní čtení! Autor.

20.11.2017 v 13:01 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 302 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, vrch Ostrý.

Při našich občasných toulkách Šumavou jsme doposud tak trochu přehlíželi Železnorudsko. Jeden z posledních slunečních víkendů nám dává šanci k nápravě a tak nabíráme směr Špičák.

20.11.2017 v 7:00 | Karma článku: 15.73 | Přečteno: 254 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 722
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.