Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jižní Amerikou na kole - 57. - 59.den

17. 02. 2013 21:13:55
Dnešek by se dál nazvat.. "O ledovci Perito Moreno", neboť jiný název by sem snad ani nepatřil. Bylo by nepřístojné, abych sem zařadil tuctové zážitky běžného dne, jako je například café, sprchování, kakání, chození po obchodech atd., když mi život a zvláště příroda složili k nohám zážitek v podobě největšího ledovce Petito Moreno. Stačí fakta: délka 30km, šířka 5km, výška 60m...

Jeden z malá ledovců, který stále dorůstá a celá ta masa ledu a modré barvy se plíží rychlostí 2metry za den dolů, kde se láme a rozpadá do jezera Lago Argentino. Již když se blížíte lesem máte zvukový doprovod, při kterém naskakuje husí kůže. Jak led praská, popřípadě se bortí do jezera, tak jde o takový rachot, jako bývá při vojenském cvičení na Líbavé. Když se poté postavíte téhle hradbě tváří v tvář..., teď nevím jestli lze výraz "tvář" u ledovce použít.., zůstanete ohromení, strnulí, v šoku a lapáte po dechu. Pořád jsou na světě místa, která vás i v dnešní digitální době doslova zametou pod stůl. Zůstanete malí, malincí až přízemní. Zrnko prachu v kosmickém prostoru. Honza Bína který stal na mém místě před rokem napsal do své knížky, že při pohledu na ledovec, okolní hory a plachtící kondory dostane člověk vtíravý dojem, že může být šťastný, že jej příroda vůbec akceptuje. Za mohutného burácení padajících věží z ledu jsem opouštěl jedno z nejmrazivějších míst na mě cestě. Mám na mysli mrazení pocitově. Je pořád na co koukat a je pořád pro co žít... a na to se dnes milerad napiju, neboť zítra osedlám opět ocelovou kobylu a přestanu být melancholický :-)

více foto zde

58. den - Nebylo vůbec jednoduché,..

..opustit El Calafate. Bylo to pulsující, turisty nabité městečko.... a měli tu právě espresso. Proto jsem ráno nikterak nespěchal. Čekal jsem v kempu na devátou ranní, až otevřou obchody. Moji hlavní potřebou byl nákup "gasolina blanca", neboli technického benzínu do vařiče. Včera se totiž strhnul závit u vařiče pro použití na plynovou bombu. Bůh mě osvítil, že vyrazil jsem do světa s vařičem MSR, který má možnost použití i na benzín. Pokud ho tedy někde mají. Naštěstí jsem jej sehnal lehce a čiperně a mohl si tak uklohnit vajíčka před odjezdem. Motal jsem se poté s kolem po hlavní ulici a ne a ne odjet, než mi došlo, co tělo žádá. Espresso a dulce leche. Jestli jsem totiž něčemu propadnul, tak je to dulche lécce. Je to droga. Absolutní kalorická bomba a přivedli mě k tomu před týdnem kanaďané. Mazali si bagetu a já se ujišťoval, kde sehnali burákove máslo.. Dostál jsem poučení, že tohle není burákove máslo, ale heroin v podobě dulce leche. Druhý den v obchodě jsem zmíněnou krabičku uviděl, bylo to laciné... tak jsem to švihnul do košíku. Večer jsem to natřel na bagetu... a od té doby jsem zralý na léčení. Konzistenci jde o nutelu, no chutí spíše o rozpuštěné karamely vymáchané v mléce. Argentina ani Chile si bez toho nedokáží představit den... a já hodinu. Snad proto jsem coural po městě, abych se předzásobil na cestu do pustiny. Při výjezdu z města jsem se opět na vteřinu zastavil u pomníčku u cesty v podobě pračky. Tuším, že jsem tuhle fotku dal do fotovideo z 5.2. Byť je to pomníček u cesty - tudíž věc vážná, stejně jsem se musel řehtat. Že si dělají pomníčky z PET flašek, ytongu, kamení,.. a pak do toho nacpou upomínkové předměty pro potřebu zesnulého - na to jsem si již zvyknul. Ovšem dotáhnout to tak daleko, že než abych řešil stavbu pomníku, tak tam dovalím pračku, pleštím do ní fotku a zapálím svíčku - to už je úlet. Na druhou stranu, pračka něco vydrží a neteče do ní ... na třetí stranu bych se bál železné neděle - tedy pokud ji v El Calafate mají. Co by asi řekla moje maminka, kdybych na nás opečovávaný hrob švihnul pračku, nechal v ní máchat celé naše pokolení a pro jistotu dal na horní dekl macešky - ať nás dědina nepomluví?!

Po dvacíti kilometrech z města potkal jsem onen známý postarší německý pár, který mi tolik v minulosti rozzářil život. Samozřejmě svačili schováni za kamenem a o kus pokrmů se okamžitě chtěli dělit se mnou. Já mohl konečně učinit, co jsem minule zapomněl a připíchnul jsem jim na hruď odznaky Patagoniabike team.. tihle dva si jej zaslouží. Byli šťastní jako děťátka. Při představě, že oni jedou již pátý den to, co já jel den a půl, jsem pochopil, že pro ně je důležité se zúčastnit a užít si to.. Obrovská škola a zkušenost. Vítr mi dul dle plánu ze zado-boku a já tak udržoval konstantní rychlost kolem třicíti kilometrů za hodinu. Předjel jsem i francouzky pár Jeana Baptistu a jeho milou, kteří tady courají po jihu.. a svým nasazením jsem neměl konkurenci. Chtěl jsem využít příznivého větru a ujet co nejdál po RN 40, neboť jsem tušil, že po 90-ti kilometrech zahnu ostře doprava na šotolinu a dostanu větrnou kanonádu přímo do ksichtu. Před tímto utrpením mě ovšem čekalo ještě stoupání do devitiset metrů, což jsem moc nechápal. V mé hlavě nebylo místo na pochopení, kde se nabere takové stoupání na víceméně rovné pampě. No nabralo... a z plná hrdla. Alespoň jsem při stoupání mohl vyfotit pro Evičku pásovce... a zblízka. Bohužel přejetého. Vezmu-li v potaz, že je to noční zvíře, tak vlastně děkuju, že jej někdo sejmul autem a já jej mohl prošťourat. Slyším je každý večer v noci ze stanu, ale než stačím potmě vylézt ven.. jsou v řítí. Evička tam má i pštrosa Nandu, ten není noční živočich, ale je zase tak bázlivý, že toho mi nikdo autem asi nepřejede... tudíž pouze foto z dálky.

Cesta opravdu dle plánu zahnula na šotolinovou melasu a vítr taktéž dle plánu napadnul mé výsostně území. A to tak zákeřně, že jsem rychle přepočítával, kde jsem a za jak dlouho z toho budu venku. Za dva dny? Super! Nemá tu někdo brokovnici, nebo lano!? Cesta pustinou a pampou mě úplně pohltila. Nevím, jestli je možné pochopit z fotek tu rozlohu, nicotu, nekonečný vichr, liduprázdnost a barvy... Po dvou měsících v horách přišlo tohle a člověk na to musí být připraveny. Jak duševně, tak žrádlem, neboť od místa A do B je vždy kolem tříset kilometrů a mezi tím jen tráva a vichr, ovce, koně, nandu a lamy huanaco... No jsem snad já nějaká lama? Jsem schopný přežít o trávě dva dny? Jasné že ne... a protože nejsem blbá lama, tak to dnes balím u jediné řeky na trase a vytahuju Dulce Leche. Na mne si příroda a drsnota nepřijdou:-)

více foto zde

59. den - Probudil jsem se ....

do kouzelného dne. Modrá obloha, lehký vítr a ruka v hovně. Jelikož jsem včera přebrodil řeku na zelenější břeh, ocitnul jsem se rázem ve společnosti divokých hus, kachen, občas přiletěl carancho i bandurria.. a každý z této říše zvířat se napil, prohlédl si stan, mne ..a pak se vysral. Byl jsem na jejich území, tudíž jsem je mohl buď neustále plašit.,.. nebo jim to oplatit.

Celý včerejší večer jsem trávil opravou mého dřevěného stojanu na kolo, neboli Click and Štand from the forest. Závěrem včerejšího dne přišel tak silný nápor větru, že můj stojan neudržel váhu kola, to na něj spadlo plnou vahou.. a zlomilo jej. Měl jsem z toho po náladě. Tomu blbému kusu dřeva jsem totiž slíbil, že pokud to se mnou dotáhne do konce, odvezu si jej domů. Táhnu jej se sebou dva tisíce kilometrů od Futaleufu a nakonec skončí na dva kusy tady na pustině? Naštěstí jsem kutil a tak jsem našel jednu hadicovou spojku a plastový wrap, který onen zázrak dřevěné techniky drží pohromadě a kupodivu to zatím funguje. Nevím proč, ale celou dobu co jsem ten kus klacku opravoval, zpíval jsem si Svěrákův song "Neopouštěj staré známé pro nové.." Jak vidno, dopracoval jsem se opět k cestovnímu samotářskému vztahu. V Kanadě to byla plyšová opice, tady je to kus klacku, co mi podpírá kolo. Holt, umím se družit.

Dosrkal jsem café, nacpal za skráně dulce de leche a přebrodil řeku zpět na cestu, k velké radosti všech opeřenců kolem vody. Vítr začal nabírat, no naštěstí do mého boku, tudíž válka s šotolinou mohla pokračovat bez ztráty desítky. Na asfalt mi chybělo čtyřicet kilometrů. Dle mapy se jmenovala křižovatka Tapi Aike a bylo to pro mne tak kouzelné jméno, že jsem si ve své hlavě okamžitě vymodeloval přilehlou hospodu. Něco jako Tapi Aike - U Zvonu. Hnal jsem se tou pustinou až šutry lítaly, s jediným cílem - nacpu si po dvou dnech břicho restaurační melasou. Šotolinová cesta ovšem byla v tak mizerné kondici a navíc nahoru dolů, že se můj poledni sedánek U Zvonu protahoval. Když jsem nakonec na zmíněné místo dorazil, zbyly jen oči pro pláč. Křižovatka, maličká benzínka a hospoda, jakou svět neviděl. Prd! Co mi ovšem zvedlo náladu byl francouz Pierre, který z benzínky vylezl a křičel na mne z plná hrdla Cechoslovaaaaaku! Tak já jej po dvou dnech dojel, mám fakt v prdeli vrtuli!

Sedli jsme spolu na café, které nám obsluha ochotně nechtěla udělat, neboť kvůli tomu museli zapnout generátor, pojedli jsme sušenky a bylo jasné, že do dnešního cíle doputujeme spolu. Najeli jsme tedy na asfalt s odhodláním, dorazit do večera na chilské hranice do města Cerro Castilo. Dle Pierra tam totiž lítali pečení holuby do otevřené huby... Asi má jiný výtisk cestopisné knížky, neboť v té moji stojí, že je tam úplné hovno! Sotva jsme najeli na asfalt, začal boj. Stočili jsme se lehce na západ, což v místních podmínkách znamená - hlavou proti zdi. Já boj s větrem ještě zvládal, neboť jsem stále Kindlem posedlý čtenář, ale Pierre se svým přívěsným vozíkem bojoval o místo na slunci. Občas jsme zastavili, zanadávali, a bojovali dál nevědouce, že smrt se blíží. Po čtyřiceti kilometrech začala cesta padat z náhorní plošiny dolů a otevřela se krajina dokořán. Jako stěna se vynořilo pohoří Torres del Paine a přesně v tuto chvíli pravděpodobně vylezl pan bůh tam někde nahoře z vany a začal si fénovat vlasy. Vichřice, která přišla znenadání byla tak silná, že jsem měl co dělat, abych ustál zarputile kilometrový úsek k silničářské boudě. Zalezli jsme s Pierrem dovnitř, udělali café a čekali co bude.

Vůně kávy musela vichr rozzuřit, neboť začal třepat celou boudou tak, že šlo o život a my se museli rozhodnout. Spočítali jsme to na hranice na 12km a devět od argentinských hranic do města Cerro Castilo. Plácli jsme si, že to zvládneme a vyrazili. Já vyrazil přesně do protějšího příkopu, neboť jsem nenašel sílu vůbec otočit řídítka, Pierre stál na krajnici a zoufale se držel kola... Pomalu jsem mu ujížděl, ovšem táhla se za mnou fronta aut, neboť nikdo nenašel místo, kudy mě předjet. Lítal jsem zleva doprava na nejlehčí převod a bojoval k odbočce na hranici. Vichr pomalu přidával na intenzitě a já měl v hlavě jasno, že pokud tohle dojedu, ukecám celníky aby mi ustlali u nich a umeju jim za to podlahu a okna.

Dva kilometry před celníci jsem počkal na mého francouze a navzájem jsme si pomáhali vytahovat kola z příkopu. Na celnici jsme dorazili absolutně vysílení v sedm večer, dostali razítka do pasu a rezolutní NE na otázku, zdali můžeme přespat. Bylo nám sděleno, že je to přeci JEN devět kilometrů. Šli jsme tedy do posledního devítikilometrového boje s vervou prince Bajaji. Po kilometru jsem byl v absolutní psychořiti. Kdybych mohl v tom vichru brečet, udělal bych to. Stydět se za to nemusím. Poprvé v životě jsem zažil, že mi vichřice dokázala zvednout přední kolo do vzduchu a otočit mě celého do škarpy. Snad desetkrát po sobě. Jedinou šancí bylo jet uprostřed šotolinové cesty, jenže jakmile bylo trošku více štěrku, kolo se smýklo a byl jsem zase ve škarpě. Bylo to zoufalé a vichr stále přidával. Pierre kolem mě zničehonic odcouval zpět, byť držel zmáčknuté obě brzdy ... Holt, na štěrku jsme byli na popravě. Vichřice mi tahala sopel z nosu a házela mi jej do očí. Napadlo mě, že tady se asi děcka neučí smrkat, prostě jim matka řekne "máš sopel? ..Otoč se do větru..".

Na chilskou stranu jsme dorazili před desátou. Devět kilometrů, skoro tři hodiny! Celníci seděli kolem kamen, vichr jim lomcoval dveřmi a měli z nás vyloženou čurinu. Prý ať se připravíme na to, že tenhle vichr s námi půjde až dolů do Ushuaii, každý den od půl desáté do desíti večer. Z nudy nám tradičně zkontrolovali batožinu, jestli nevezeme zeleninový nebo masový pokrm do Chile. Jejich starost mě vždycky strašně baví. Chtěli sundat brašny z kola a prohlédnout je ve skeneru, zdali nemám mezi oblečením schovanou mrkev. Nosil jsem jim tedy bágly po jednom do skeneru a vždycky jsem z báglu vydělal zakázané jídlo a nechal jej ležet venku u kola. Do skeneru jsem tak vždycky donesl nezávadnou batožinu k jejich radosti, zatímco venku u kola byla hotová atomová žrádlopuma zakoupena v Argentině. K jejich zděšení mi přeci jen našli v batožině banán! Musel jsem jej okamžitě sníst a slupku odložit do specielního vaku na atomový odpad. Veselé! Prostě dělej si co chceš, ale nevoz zakázané věci v batožině.

Věřím tomu, že se klidně může odehrát na místním letišti podobný rozhovor mezi celníkem a cizincem

Jméno? Ahmed

Povolání? Terorista

Převážíte k nám něco nelagalniho? Ano, bombu

Máte ji v kufru? Ne, v ruce

O.K... příjemný pobyt, vítejte v Chile

Hned vedle celnice byla otevřená hospoda. Pierre koupil dvě piva a byť jsme chlapi - objali jsme se na znamení vítězství. Tohle byl kurva boj. Hospodský nám poradil na spaní dětské hřiště, které mělo stěnu proti větru. Ostatně, tady má většina věcí a obydlí stěny proti větru! Podařilo se nám potmě postavit stany a popíjeli jsme v závětří koupené pivo a bylo nám, jako bychom sklidili vagón s uhlím. Kolem půlnoci se najednou stromy naposled ohnuly pod náporem větru.... a pojednou bylo ticho a klid. Kdo mi kruci tohle vysvětlí? Kdo ten vichr poušti, proč ho pouští... proč z jednoho směru... a proč tu vlastně bydlí lidi....proč?! Moc otázek před spaním... dobrou

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | neděle 17.2.2013 21:13 | karma článku: 16.16 | přečteno: 566x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Milan Zajic

Když je neslunečno .....

Většinou jsem dávat fotografie, na kterých září slunce, obloha je modrá, květiny kvetou, nebo bělostný sníh září. Ale každý den zde není zalitý sluncem .......

21.11.2017 v 9:05 | Karma článku: 5.44 | Přečteno: 102 | Diskuse

Veronika Klesnilová

Ze života letušky

Za chvíli bychom měli startovat. Očima automaticky projíždím kabinu před sebou. Jedna rodinka s dítětem,...

21.11.2017 v 8:26 | Karma článku: 24.69 | Přečteno: 2847 | Diskuse

Vojtěch Marek

17 000 km stopem domů z Kamčatky V

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

21.11.2017 v 7:22 | Karma článku: 17.76 | Přečteno: 318 | Diskuse

Martin Úbl

Knižní bestseller letošních Vánoc

Přečtěte si první ukázku z právě vycházející knihy Neuvěřitelné příhody z hor / Nahoru můžeš, dolů musíš. Knihu lze objednávat zde: http://www.albatrosmedia.cz/tituly/37346813/neuveritelne-prihody-z-hor/ Pěkní čtení! Autor.

20.11.2017 v 13:01 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 302 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, vrch Ostrý.

Při našich občasných toulkách Šumavou jsme doposud tak trochu přehlíželi Železnorudsko. Jeden z posledních slunečních víkendů nám dává šanci k nápravě a tak nabíráme směr Špičák.

20.11.2017 v 7:00 | Karma článku: 15.73 | Přečteno: 254 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 722
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.