Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jižní Amerikou na kole - 54. - 56.den

14. 02. 2013 9:00:18
V noci začalo pršet.. ..a ráno to nevypadalo o nic lépe. S vědomím proměnlivosti jsme vyčkávali ve stanech a dočkali se. Bylo ještě hůř!.. I tak jsme vyrazili na plánovaný výšlap na ledovec. Cesta vedla ostře nahoru a já měl co dělat, abych to neotočil... ostře dolů. Spal jsem možná tři hodiny a měl jsem natolik špatné sny, že mě to rozladilo do extrému. Čím víc jsme se blížili k ledovci, tím více o sobě dávalo slunce vědět... a nahoře jsme dostali slunečné pohlazení naplno. Všichni jsme si posedali tak nějak o samotě, každý sám za sebe a čučeli na ten zázrak přírody. Já to prostě nechápu... V Evropě kvůli tomuhle pohledu jede člověk na tři místa a vystojí frontu a tady jsou ledovce asi jako kamení u cesty. Přesto dokáží vyrazit dech i otrlému. A tak jsem čuměl na tu nádheru a uvědomoval si svoji malost... a taky to, že mám hlad jako hovado.

Odpálil jsem to tedy dolů, zpět do base campu, rozloučil se se zbytkem úžasné party a vyrazil do světoznámého argentinského městečka El Chalten, které slouží jako základna pro všechny kdož putují k ledovcům argentinské patagonie. Cesta k městu byla monumentální. Jak v tom, co se mi tyčilo nad hlavou, tak ve fázích počasí, které se střídalo s pravidelností třech minut a já se neustále oblékal a vysvlékal... a připadal si jako v kabince u Kenvela. A co víc? Příroda mi nadělila extra čumendu a nahrála mi do cesty originál papoušky! Prostě mi jen tak lítali nad hlavou a ječeli...jako zelení papoušci. Evička po mně chtěla fotky cizokrajných zvířat a ne krav, koz a prasat. Bohužel, nic cizokrajného tu není... s výjimkou ptáků. A na ty nemám foťák! A házet šutrem si mi po nich nechce!... Tak já jsem viděl papoušky, ach joooo! Po třiceti kilometrech se se mnou národní park rozloučil a do města jsem dojížděl v rovném korydoru... a v něm to přišlo.

Proslulý patagonský vítr, který mě má odteď provázet až do cíle. Byla to taková rána, že jestli doteď foukalo... tak teď nechal pán bůh otevřená i okna do průvanu. Šlo mi to do zad a na tachometru jsem měl na kamení bez šlapání v mžiku čtyřicítku..., ale pak najednou rána a dostal jsem to z boku... a byl jsem ve škarpě. A tak přesně dvakrát. Nebyla vůbec šance to ukočírovat. Byl jsem šťastný, že sem se zavřel do kavárny ihned při vjezdu do města a mohl se tak přes okno dívat na ten fukéř, požírajíc teplé a teplejší a nejteplejší jídlo... Usoudil jsem, že nemám na to, abych se potýkal s větrem bez jídla, bez spánku a v mrholení.. a našel si místo v kempu. Po dlouhé době v civilizaci a ještě k tomu plné turistů a mladých lidí.... a jídla. Miluju to tady. Fakt že jo... a proto? Jde se znova na jídlo!

více foto zde

55. den - Probudil jsem se do krásného nateklého dne..

..je s podivem, kterak vypadá můj ksicht po ránu. Vypadá asi na ránu - aby se to rýmovalo! Měl bych si nacpat do stanu kameru a celý štáb z televize a nechavat se točit, neboť jsem každé ráno značně nevyspalý, s absolutně odkrvenou rukou a hlavu mám celou zaraženou do podlážky stanu. Vypadám, jakobych čenichal krtky přes podlahu stanu. Vůbec jsem si nemusel vozit karimatku. Tuto noc jsem navíc do sebe nacpal tabletu na spaní, neboť poklidný kemp se příjezdem švédů z výšlapu na Fitz Roy změnil v Matějskou pouť. A tableta je jistota!

Po ránu jsem se při nákupu chleba k ranní snídani setkal s Yvesem a Kevinem, neboli kanadskými souputníky, kteří si cpali panděra k prasknutí a nedalo jim pražádnou práci mě přemluvit k testování kávy a pekařských výrobků. Tihle dva - být v důchodu si to umějí fakt užít. Za ty tři dny, které jsme se potkávali mě mnohému naučili. Ovšem ne tolik, jako německý pár v důchodu, který se na kolech handrkuje již měsíc. Oběma je sedmdesát a prostě si řekl, že na prdeli sedět nebudou. A tak šlapou tak, kam je vítr žene. Co deset kilometrů se posadí do trávy a udělají si piknik. A aby v tom nebyli sami, tak udělají i více sendvičů a kávy... a nabízejí ostatním. A tak jsem je našel i já. A večer, když jsme spolu seděli u dřevěného stolu a chystali se k večeři z vlastních zdrojů - otevřela Inke víno, nalila manželovi a řekla "na další krásný den" štrnkli si a dali si pusenu, jako Brno. A mně málem zaskočila sardinka v krku, jak mě to dojalo. Tomuhle tedy říkám "skvostný podzim života", neboli školení ze způsobu žití a bytí!

Pobalil jsem pět švestek a vyrazil z města. Měl jsem před sebou velmi těžký den. Dokonalá asfaltová cesta mě měla vyvézt z hor na nekonečnou pampu. Boj s nicotou bych měl zakončit po dvou dnech v El Califate, což je město sloužící jako vstup do jižního ledovcového zlomu a hlavně jako central point pro největší ledovec všech dob Peritto Morenno - kam směřovaly moje myšlenky. Většina okolních mě varovala, že po celé dva dny pojedu pampou a mám se tudíž předzásobit vodou a jídlem, neboť kromě sebe neuvidím k žrádlu nic jiného. Jedinou záchranou mohl být hostel La Leona po 130kilometrech. A tak jsem vyrazil. Hory mi zůstaly za zády a přede mnou se po čtyřiceti kilometrech rozprostřelo nekonečno. Vítr mi bušil z boku a nuda se zdála být nekonečná. Cesta lítala nahoru dolů, ale pořád skoro rovně. Nebylo na co se zaměřit. Flustání na patníky mě přestalo bavit, slovní fotbal sám se sebou je nuda... a pak jsem si vzpomněl na Kindle. Přikurtoval jsem jej popruhem k přední brašně a naprosto v pohodě si začal při šlapání číst. Bylo to absolutně to nejlepší, co jsem mohl udělat. Kilometry ubíhaly jako o život a já tak musel jen hlídat křižovatku, abych neodbočil při čtení špatně a neocitnul se třeba v Buennos Aires. Zvolil jsem si ke čtení knížku od Stiega Larssona "o dívce, co kopla do vosího hnízda". Jako fakt jsem se do čtení zažral. Ovšem nejsem žádný extra čtenář a po chvíli jsem se začal v knize ztrácet kvůli nepřehlednosti jmen a příjmení. Nevím, proč si spisovatele nevyberou snadno zapamatovatelná jména, třeba Opletal, nebo Kubíčková. Chápu, že by byli švédové možná proti..., ale kdo si má zapamatovat jména jako Edklinth, Gunnar, Blomkwist,Bjösteendenst.. a ještě při tom šlapat na kole? S takovou se dočtu, že vrahem byl Grönvald a budu číst od začátku, neboť si toho chlapa nebudu pamatovat z předešlé kapitoly.

Tak či tak, v pět jsem měl díky kriminálce na přední brašně 130 kilometrů na tachometru a stál před penziónem La Leona u stejnojmenné řeky. Vešel jsem dovnitř a nestačil se divit díky interiéru. La Leona byla zařazena mezi kulturní památky, neboť do ní za dávnověku přišli na cafe Butch Cassidy a Sundance Kid i se svoji ženou poté, co v Rio Gallegos přepadli další banku. Udělali si z La Leony svoji základnu, k čemuž tahle pustina přímo vybízela. Hltal jsem fotky na zdech, popíjel předražené café a přemýšlel, jestli náhodou do moji židle neprděl Butch. Skvostné místo.. Třeba jednou bude něco podobného z domů pod Mírovem, kde se pár hodin ukrýval po útěku Kájinek. Do téhle melancholie za mnou dorazil Pierre z naší party, který jel po celou dobu za mnou a máme stejný cíl El Calafate. Oba jsme věděli o "růžovém domě" vzdáleném 20km od La Leony, který je neobydlený a slouží jako základna pro cyklisty. Vyrazili jsme tedy společně ... a opravdu, po dvacíti kilometrech narazili na rozbitou barabiznu, která byla ovšem uvnitř uklizená a zdi popsané vzkazy od cyklistů z celého světa. Po chvíli dorazil i pár z Belgie a Ameriky. Udělali jsme si společný mezinárodní piknik a pustili se do hodování, když dovnitř vtrhla policie... a bylo po pikniku... i po snadném přespání. Dle drsného a drsnějšího policisty je dům privátní a veškerý pozemek od La Leony až po 100km vzdálené El Calafate patří jedné osobě, která si nepřeje žádné nocležníky na své půdě. Jakékoliv námitky, že je podvečer a že ráno vypadneme nezabíraly. Prostě ven... a okamžitě. A všichni zpátky do kempu v La Leona. Začínalo nám docházet, kdo policisty poslal a že liduprázdný kemp ve zkurvené La Leoně nenechal majitele chladným a spustil zátah proti černotě v růžovém domě.. Bylo to jedno. S Pierrem jsme naložili svých pět švestek a vydali se do podvečerní pustiny. Nebylo kam a nebylo jak. Všude plot, kamení, bodavá tráva... a pimpinela velká jako křoví! Kolem desáté jsme to vzdali a ulehli na otevřený pozemek s cestou. Pier se strachem z privátního pozemku před plot, já bezestrach za plot... Což ve výsledku vypadalo jako za stara ve východním a západním Berlíně... za plotem francouz, před plotem čech... S pocitem 45km v nohách se usínalo lehce, akoráte pásovci hrabající celou noc kolem stanu a prý "moje" chrápání dělaly z této pustiny civilizaci... howgh

více foto zde

56. den - Ráno jako vymalované..

..slunce svítilo, teplota sladkých 15 a vítr dul z pravoboku. Udělali jsme si s Pierrem café, odervali zákeřnou pimpinelu z ponožek, plácli se po zádech a já vyrazil.. Pierre ještě musel dobalit stan.. a jelikož zakoupil v Santiagu stan pro něj neznámé značky Hudy, tak má ještě fůru práce s balením. Došlo mi jídlo a zbývala jen jedna láhev vody. Dost málo na to, abych o balíku sušenek, hrstce ořechů a vlastních slinách zblajznul porci 85 kilometrů do El Calafate. Nebylo ovšem zbytí.

Pustil jsem se do toho rázně a díky nanicovaté krajině a větru lehce do zad to ubíhalo. Z letargie mne vyvedlo až Lago Argentino, které se z pravoboku připletlo k cestě. Jelikož do něj na zapadě padají ledovce, tak se jezerem potulují kry jasně modré barvy a rozsvětlují tak okolní nudu... a mně otevíraly hubu do široka. Při opětovném drcení knížky na přední brašně a ujišťování se, že zahradník je oběť a ne vrah jsem dorazil na křižovatku, která mne měla odhodit doprava k El Calafate. Třicet kilometrů tam a pozítří třicet zpátky. Nešlo svým způsobem o nic, pouze o podstatu věci. Na patagonských planinách povětšinou v tuhle dobu bije západní vichr. A vo tom to je! Kde leží El Calafate směrem od křižovatky? Na západ! Po celou cestu jsem jel jižně, jihovýchodně, jihozápadně... ovšem teď jsem se měl odbočením doprava setkat přímo s mistrem světa v boxu Kličkem.

A taky že jo. Perda přímo do čenichu, nejlehčí převod a svírání řídítek. Ještě více mě ovšem štvalo, že mi vichr tahal sopel z nosu a metal kamení do ksichtu. Vše se rázem zastavilo a kilometry se spíše odpočítávaly. Vždy po půl kilometrů jsem zastavil a zařval "dělej ty blbe, makej"... což moc nechápu, neboť nadávám sám sobě.... možná vím, že sám na sebe se neurazím... i když, nevím to jistě! Kolem druhé polední jsem to dosoplil do města a první co mě přivítalo, byla pekárna s cukrárnou. Paní prodavačka pravděpodobně tušila, jak mi je a postavila přede mě koláče. Vychroptěl jsem pouze "cafeee grande" a prásknul hlavou o stůl. Když se tělo probralo a pochopilo, že má před sebou dva dny relaxu, donutilo mě se zvednout a navštěvovat pult s laskominami všeho druhu co pět minut. Slast, slast, odměna! Našel jsem kemp, smyl ze sebe písek a smrad, ve městě zakoupil lístek na autobus k ledovci Petito Moreno na zítřejší den a zbůhdarma si bloncal po městě... jako doma. Byl jsem pravděpodobně jediný, kdo z naší cyklobandy ten den dorazil. Myslím, že budu muset svého větrného soupeře vzít na vědomí a probrat s ním strategii. Tolik čtení zase v Kindlu nemám, abych si to drncal rychlosti 5km/h!

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | čtvrtek 14.2.2013 9:00 | karma článku: 12.80 | přečteno: 493x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Milan Zajic

Když je neslunečno .....

Většinou jsem dávat fotografie, na kterých září slunce, obloha je modrá, květiny kvetou, nebo bělostný sníh září. Ale každý den zde není zalitý sluncem .......

21.11.2017 v 9:05 | Karma článku: 5.44 | Přečteno: 102 | Diskuse

Veronika Klesnilová

Ze života letušky

Za chvíli bychom měli startovat. Očima automaticky projíždím kabinu před sebou. Jedna rodinka s dítětem,...

21.11.2017 v 8:26 | Karma článku: 24.69 | Přečteno: 2847 | Diskuse

Vojtěch Marek

17 000 km stopem domů z Kamčatky V

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

21.11.2017 v 7:22 | Karma článku: 17.76 | Přečteno: 318 | Diskuse

Martin Úbl

Knižní bestseller letošních Vánoc

Přečtěte si první ukázku z právě vycházející knihy Neuvěřitelné příhody z hor / Nahoru můžeš, dolů musíš. Knihu lze objednávat zde: http://www.albatrosmedia.cz/tituly/37346813/neuveritelne-prihody-z-hor/ Pěkní čtení! Autor.

20.11.2017 v 13:01 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 302 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, vrch Ostrý.

Při našich občasných toulkách Šumavou jsme doposud tak trochu přehlíželi Železnorudsko. Jeden z posledních slunečních víkendů nám dává šanci k nápravě a tak nabíráme směr Špičák.

20.11.2017 v 7:00 | Karma článku: 15.73 | Přečteno: 254 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 722
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.