Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jižní Amerikou na kole - 51. - 53.den

12. 02. 2013 20:31:02
Vstával jsem časně .. a takzvaným "huhu" stylem, neboli - byl jsem značně vyhukaný. Po celý proces usínání jsem tělo přesvědčoval, že ráno vyrazíme brzy vstříc lodi... a při nočním čůrání proti vichru jsem o tom ujišťoval sám sebe. Huhu jsem tedy rychle vyrazil ze stanu a rychle zase zalezl. Venku se totiž ženili čerti. Teď pozor! To je takové pořekadlo ohledně špatného počasí. Nerad bych, aby si někdo.. třeba z Prahy.. myslel, že byla před mým stanem svatba a že jsem tím pádem strávil půl dne na veselce.

Venku mrholilo, sáček na mém sedle se třepal ve větru jako správná větrná bójka a můj výpočet ohledně kilometrů směrem k přístavu dostával trhliny. Nechtěl jsem ale sundávat kalhoty, když byl brod ještě daleko.... a zase pořekadlo..., je nutné to překládat?:-) Počasí tady dóle je opravdu nevyzpytatelné, tudíž jsem si udělal café a byl ve střehu. Měl jsem alespoň čas si prohlédnout sám sebe v zrcátku. Již druhý den mě bolí levé oko, tedy přesněji řečeno... tak trošku po doktorsku.., tam, kde pan bůh naříznul kůži, aby ní vylezlo oko - tuším, že se to jmenuje vičko, tak na tom spodním se mi udělala bulka, která řeže a dává mi pocit opuchlého oka. Naštěstí je to jen dojem, neboť když s někým mluvím, tak se mi tam nedívá... tak se to nejlépe pozná. I když, možná to bude tím, že se ke každému točím pravou stranou. Takže jsem na sebe civěl do zrcátka a přemýšlel, jestli se to dá vymáčknout, vyříznout, zaškrtit či vypálit. Jiné zákroky neznám. A do toho přemýšlení ustal déšť. Ve vteřině jsem se sbalil a rozdal si to s kamením. Měl jsem na to čtyři hodiny. Cesta byla nemilosrdná... a počasí taky. Nechtěl jsem se zabývat vytahováním goretexu. Chtěl jsem jet tak rychle, aby se na mě kapky vypařily. Což v desítikilometrové rychlosti nejde. Podél řeky Rio Baker jsem skoro mlel z posledního a při stoupání k Puerto Yungay jsem chroptěl jako tetřev.., no do cíle jsem přijížděl čtvrt hodiny před dvanáctou. Loď již vjížděla do zátoky a já tak zcela promočený měl čas, vzít si goretex. Míle rád jsem navštívil opěvovaný stánek v přístavu, který je jediným zdrojem výživy na cestě tam dolů před odjezdem lodi. Dědeček mi na mé přání předal třikrát masovou empanadas za trojnásobnou cenu a když jsem zjistil, že mám ještě deset minut, vrátil jsem se pro kafe. To jsem dostal za cenu čtyřikrát vyšší a dědeček nechal vnučku, aby mi kávu připravila. Srkal jsem café, pářilo se ze mně jako z Jágra po zápase a v duchu jsem si říkal, kterak děda s babinou neskutečně profitují na tom, že vědí, že tu nikde není konkurence. Člověk sem dorazí absolutně grogy a jiné šance nemá, pokud tedy nemá v úmyslu sežrat toaletní papír, který jako jediný je zdarma. Myslím, že po každém odplutí lodi se děda s babinou, popřípadě vnučkou vezmou za ruce a štěstím tančí obkročáka.

Loď zuřivě vyrazila kupředu a já se dostal až do kajuty ke kapitánovi. Počasí silné připomínalo Newfounland, což mi imponovalo. Francouzkého cyklistu, který vystupoval z lodi jsem se optal, jestli na druhé straně něco je, kde bych se najedl, nebo schoval před deštěm.. no prohlásil pouze lakonicky "No"! Až na konci ve Villa O ́Higgins. Loď se tedy blížila k břehu a čekal-li jsem alespoň tři budovy jako přístav - zklamal jsem se. Byla tam jen jedna. Ovšem dokonalá. Ukryla mě před deštěm a ještě jsem si mohl dát kolo do richtigu. Vyrazil jsem tedy na poslední stovku kilometrů po Carretera Austral. Pociťoval jsem pocity absolutního štěstí. Na tenhle úsek jsem se tak strašně těšil. Byl jsem natolik odřezán od okolního světa, jak jen to šlo. Sem již nejezdí nikdo. Pouze ti, kteří chtějí vidět ledovce na této straně světa a z Villa Higgins se k nim dá dojet na lodi..., nebo blázni na kolech a pěší. Ti se totiž jako jediní můžou dostat z vesnice další lodí přes jezero blíže k Argentinské hranici a hoře Fitz Roy. Tam již cesta není a je nutné podniknout přechod přes kopce i s bagáží. Tudíž, jsem si to smažil nahoru a dolů s pocitem blaha a nechal se unášet všemi vodopády a ledovci nad hlavou. Teplota se pohybovala kol dvanáctky, občas mžilo a vichr mi bušil do zad. Při jednom že sjezdu mi byla již taková zima, že jsem poprvé použil obě mikiny a byl čas na rukavice. Nevím proč jsem zastavil zrovna na mostě. Prostě jsem měl pocit závětří a tak jsem na vteřinu vytáhnul věci z brašny a položil je na okraj mostu, včetně rukavic. Vtom se přiřítil vichr rychlosti sršně. Zareagoval jsem okamžitě... a chytil jsem hajzlpapír. Měl jsem asi pocit, že je to ta nejdůležitější věc. Na mostě bohužel zůstala ležet pouze jediná rukavice. Utíkal jsem podél řeky a byl jsem jako v transu. Viděl jsem ji. Začalo pršet a já přemýšlel, jestli do řeky skočit nebo ne.. Bylo to setsakramentsky zoufalé. Po dvoustechmetrech se řeka vlila do řeky Bravo a bylo po všem. Úplně nová softshellka je v prdeli. Odrazil jsem od mostu jako kretén. Na levé ruce rukavici, na právě igelitový sáček. Jsem zvědavý, jak dlouho mi taková machrovina vydrží. Máte v okolí někoho, kdo bohužel přišel o pravou ruku - tak mám pro něj zcela novou rukavici. No problém.

Přicházela noc a do jediné vesnice bylo ještě 40km. Hledal jsem očima nocleh, ale všude jen mokřady a kamení. Nevypadalo to vůbec dobře a za zády se mi honilo hejno mračen. V přístavu mě dokonce varovali před sněžením, ale to už by bylo příliš. Když jsem zničehonic prolétnul kolem dřevorubecké chatky.. donutilo mě to vrátit se. Chata, spíše rozpadlá bouda se zápražím a kryta střechou stála pod ledovcem a o vodu tedy nouze nebyla. Ustlal jsem si na dřevěné podlážce a byl tak krytý před větrem. Za normálních okolností bylo tohle přesně místo stvořené pro vraždu... no teď jsem byl v ráji

více foto zde

52. den - Probudil mne déšť..


..typický pro tyhle končiny, což znamená.. s bičováním větru. A zničehonic po chvilce ticho a klid... a poté zase vichr... a zase déšť. A dokola a dokola... až Lucifer zavolá, zpívá se v jedné písničce. Zůstal jsem pod stříškou do desáté ranní. Nebylo kam spěchat. Čekalo mě posledních zhruba 40km do vesnice a tak jsem si mohl v klidu nacpat do hlavy café i s vločkama.

Vyrazil jsem na "poslední" štreku nutně zachumlán do goretexu a s pocitem blaha, že cesta bude v cíli. Poslední desítku kilometrů do vesnice musel projektovat psychopat, neboť na vrcholcích kopců jsem vesnici viděl před sebou, ale projektant mě protáhnul ještě půlkou Chile a čtvrtinou všech bukových porostů. Já měl v očích jen hospodu, ubytování, café a fůru žrádla. Samozřejmě jsem se dočkal. Vyfotil se u cedule, v prvním obchodě nakoupil vejce - pravděpodobně od slepic z pravého zlata - podle ceny.., a našel si místo pro stan v kultovním komplexu El Mosco, který vyznávají jako meeting point všichni, kteří zde na kole ukončují své putování po Carretera Austral. Seděl jsem za oknem příjemné kuchyně, požíral vajíčka s parkem obdivoval tu hrstku lidí, kteří si zde zařídili život.. Tady na konci světa!

Vesnice byla založena pár fajnšmekry teprve v roce 1966. Nikdo nemohl tušit, že se z ní stane kult a základna pro dobrodruhy z celého světa. Ti odsud podnikají výlety k ledovcům, případně do Argentiny k hoře Fitz Roy. Díky tomuhle renomé které kemp měl, se nás sešlo v El Mosco deset na kolech a dva pěšáci. Povinně jsem k večeru zakoupil lístek na loď a byl upozorněn, že boarding time je povinně před osmou a loď odplouvá o půl deváté. Paní mi to zopakovala asi desetkrát a já nabil pocitu, jestli náhodou nezná můj příběh o zmeškaném autobusu v Calame. Seděl jsem ve společnosti všech příchozích v příjemně vytopené kuchyni a společně se tak při pivu vytahovaly příběhy z cesty a ukazovaly se jizvy. Všichni jsme věděli, že nás druhý den čeká jedna z nejtěžších tahanic s kolem a podle toho jsme i popíjeli. Já si pro jistotu vyrobil deset sendvičů na cestu, neboť hrozilo uvíznutí v krajině nikoho, na více jak tři dny. A do toho se kecalo a kecalo a já se tak například konečně dozvěděl, že rostlina, která mi tak vysává zdejší život a díky svým ostnům se vám zapíchne nejraději do ponožek kde bodá jako tlupa nadržených ježků... popřípadě je schopna propíchnout vám i karimatku. Tak rostlina se jmenuje Pimpinela a hodil jsem vám ji mezi foto v rámci zajímavosti dne. A teď tedy dobrou noc z konce světa. Ráno musím vstávat v šest. Objednal jsem si i buzení přímo z domu, abych nemával odjíždějící lodi že břehu. Bojím se zítřka... fakt bojím!

více foto zde

53. den - Přesně v šest mi začal ve stanu vyhrávat mobil ..,

poté počítač, a pro jistotu mě prozváněla z domu Pajina. Sichr je prostě sichr. Vysoukal jsem hlavu ze stanu a viděl, kterak je většina lidí již sbalená. Jelikož mám poslední dobou špatné spaní a ještě k tomu pravděpodobně ječné zrno v levém oku z větru - jsem po ránu tak nateklý, že mě většina souputníků pozdravila v kuchyni jako nového příchozího. Teprve, až jsem si oblékl smradlavé tričko tak pochopili, že jsem to já. Přesně v sedm celá grupa vyrazila směrem k přístavu, což bylo cirka sedm kilometrů. Odjeli všichni, kromě mě. Já si jako frajer ještě dělal druhé café a snažil se ze sebe na toaletě vymáčknout krapet ohavnosti. Nevím, proč jsem tak stupidní a nenechám si nikdy rezervu..

Vyrazil jsem do promrzlého rána a tetelil se krásou dne, když po třech kilometrech dojela cesta na křižovatku. Do prčic... tak to je pech. Levá? Práva? Čas neúprosně běžel a já začínal pociťovat stres. Zvolil jsem pravou a modlil se, abych někoho potkal. Bohužel. Krajina pustá, jako moje ranní hlava. Po čtyřech kilometrech jsem byl v ouzkých. Když tu se najednou vyrojilo auto za zády. "Prosím, je tohle cesta do přístavu?" soukal jsem ze sebe vyděšeně. V autě bylo plno a řidič byl v námořní uniformě, tudíž mi blesklo hlavou že "třeba bingo". "Ne".. odpověděl mi vážně.... "musíš zpátky do vesnice a na druhou stranu, ale loď už pravděpodobně nestihneš". Poslední slovo ani nemusel říkat, neboť jsem měl již otočené kolo a startoval jako kobyla... Vyskočil z auta a křičel za mnou "Dělal jsem si sranduuuuu", Debil!!! Kdyby věděl, že beru prášky na tlak, tak si dal majzla. Do infarktu chyběly dva schody!

Přístav byl kilometr přede mnou a celá tlupa mě již čekala. Kola se musela odbalit od brašen, brašny se naskládaly do podpalubí a kola se kurtovala jako pro horskou dráhu. Měl jsem pocit, že se to zbytečně přehání... Do té doby, než jsme vyjeli na otevřené jezero a vrhli se vstříc čtyřhodinové plavbě.. Kdo nikdy nezvracel - měl do toho blízko, kdo zvracel běžně - měl to za sebou. Já to tak nějak zvládal a klidně jsem mohl otevřít pusu a viděl bych občas svůj žaludek... pro kontrolu! V půlce plavby přišel mezi nás kapitán a poznali jsme v sobě okamžitě aktéry ranní příhody. Kapitán tou historkou bavil zbytek posádky celou plavbu a já se nehodil ani na hnůj jako dýně. Po čtyrech hodinách plavby jsme již netrpělivě vyhlíželi přístav Mansilla - což bylo molo zbité z desek, dva domky a v nich dva vojáci. Nad tím vším měli dozor čtyři psi a jedno prase. Tot vše.. Loď zastavila, kola nám vyházeli na molo, kapitán si zapálil, zasalutoval a byl v trapu. Musel jsem zajít odhlásit svůj pobyt v Chile, dostal jsem razítko, sežral čtyři sendviče oproti psovi, který mi civěl bez ustání do huby... a vyrazil na asi nejtěžší etapu dvou měsíců.

Dle informací vedla cesta ostře nahoru po kamení asi deset kilometrů k argentinské hranici, pak měla na argentinské straně přejít v brusinkový porost a poté patnáct kilometrů zvolna padat lesem k jezeru Lago del Disierto, kde - pokud budu mít štěstí, dostanu argentinské razítko do pasu a vyčkám možného příjezdu turistické lodi. Stejně tak jsem dle informací věděl, že se na tuto strastiplnou pouť nemám vydávat sám, neboť bych ji pravděpodobně nezvládnul ve zdravém duševním rozpoložení. Z tohoto důvodů jsme tedy nakonec vyrazili čtyři. Dva kanaďani, francouz a já. Zbytek zůstal v přístavu s pocitem, že bude lepší si to rozložit na dva dny. Stoupání začalo okamžitě a nebylo zbytí, než kolo skoro permanentně tlačit. Tahle chilská strana prostě byla alespoň trošku milosrdná a výhledy na největší zásobárnu ledovců - pohoří Campo de Hielo, které jsme měli všude kam až oko dohlédlo - tak nějak vynahrazovaly námahu. Pak to ale přišlo. Cedule vítejte v Argentině... a táhněte z Chile.. a cesta dostala oficielní statut mountain bike tratě. Byl to boj s velkým B, který se zdál že neskončí. Navzájem jsme si jeden po druhém pomáhali přenášet kola přes stromy, řeky a potoky a vyhlíželi jsme ten nejhorší pověstný úsek, který přišel po desíti kilometrech. Koně vyšlapali v pěšinách tak hlubokou a úzkou strouhu, že se do ní nevešla naše kola s brašnami a muselo se odstrojovat, popřípadě vláčet kolo jako psa.. Bylo to zničující, ale dokázali jsme to. Když se z ničehonic při výstupu z křoví vynořilo hluboko pod námi Lago del Disierto a za ním fenomenální Fitz Roy, skoro bych uronil slzu.

Stovky lidí jezdí do těchto míst, aby viděli jednu z nejhůře pokořitelných hor světa na vlastní oči... a vidí prd, neboť patagonské počasí přeje vyvoleným.. A my, jakoby zázrakem za námahu dostali Fitz Roy v plně parádě. Díky bože! Dorazili jsme zcela zbití pro argentinské razítko a jásali štěstím, že loď pro nás přijede v sedm. Na stejnou loď čekal ještě úžasný stařičký pár z německá a mladá kočka z Yokohamy. Udělali jsme si tedy na břehu cafépárty a společně si zalepovali potrhaná lýtka od šlapek. Většinu cyklistů, kteří přešli zdejší horu by jste poznali podle krvavých šrámů od šlapek, ti chytří si je kvůli tlačeni odmontovali. Já na závěr vyrobil kříž a společně jsme na pláži pohřbili moje boty, které nevydržely stres z cesty a naprosto se při tlačení rozpadly. Měly na to nárok po osmi letech úžasné služby. Pronesl jsem děkovnou řeč, ostatní sborové Amen, potlesk... a moje boty mají po službě, s výhledem na jezero a Fitz Roy. Tudíž, další věc v prdeli... s takovou povezu domů prázdné kufry! Přejeli jsme jezero a celá naše tlupa se usalašila v kempu pod ledovcem Glacier de Huemul. Koupili jsme pivo, u ohně se hrálo na kytary a pohled na koně, vodopády a ledovec nad hlavou byl omračující. Byl to tak náročný den, že jsem si šel pro další pivo...a co!?Zasloužil jsem si to...a moje lýtka taky!

více foto zde


Autor: Pavel Kadlíček | úterý 12.2.2013 20:31 | karma článku: 15.81 | přečteno: 594x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Milan Zajic

Když je neslunečno .....

Většinou jsem dávat fotografie, na kterých září slunce, obloha je modrá, květiny kvetou, nebo bělostný sníh září. Ale každý den zde není zalitý sluncem .......

21.11.2017 v 9:05 | Karma článku: 5.44 | Přečteno: 102 | Diskuse

Veronika Klesnilová

Ze života letušky

Za chvíli bychom měli startovat. Očima automaticky projíždím kabinu před sebou. Jedna rodinka s dítětem,...

21.11.2017 v 8:26 | Karma článku: 24.69 | Přečteno: 2847 | Diskuse

Vojtěch Marek

17 000 km stopem domů z Kamčatky V

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

21.11.2017 v 7:22 | Karma článku: 17.76 | Přečteno: 318 | Diskuse

Martin Úbl

Knižní bestseller letošních Vánoc

Přečtěte si první ukázku z právě vycházející knihy Neuvěřitelné příhody z hor / Nahoru můžeš, dolů musíš. Knihu lze objednávat zde: http://www.albatrosmedia.cz/tituly/37346813/neuveritelne-prihody-z-hor/ Pěkní čtení! Autor.

20.11.2017 v 13:01 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 302 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, vrch Ostrý.

Při našich občasných toulkách Šumavou jsme doposud tak trochu přehlíželi Železnorudsko. Jeden z posledních slunečních víkendů nám dává šanci k nápravě a tak nabíráme směr Špičák.

20.11.2017 v 7:00 | Karma článku: 15.73 | Přečteno: 254 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 722
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.