Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jižní Amerikou na kole - 48. - 50.den

7. 02. 2013 22:19:35
Déšť mi šustil o stan.. ..no nebyl to déšť, bylo to jen takové lechtání. Už jsem se bál, že začíná obávaná plískanice a chujovo, které se má vynořit za každým rohem. Zapelešil jsem se tedy do neskutečně teplého spacáku, kvůli kterému povraždili snad dvě generace hus a podřimoval, dokud slunce kolem deváté ranní nešimralo. Takhle mi to radili místní. Počasí je tu natolik ošidné, že když si myslíš, že to stojí za prd.. tak dělej co zrovna děláš a zůstaň kde zrovna jsi... ono to přejde. Ještě že tohle pořekadlo neznají u nás doma. Většina chlapů by zůstala v hospodě, být by se na ně pouze vysrala moucha.

Začal jsem se z bezvětrného počasí prodírat ku styčnému bodu na trase - k jezeru generála Carrery. Jde o největší jezero v Chile a zároveň o nejhlubší modrou louži na americkém kontinentu. Jediným problémem je, že o jezero se dělí Chile s Argentinou a ta samozřejmě odmítla uznat název a změnila jej na Lago de Buennos Aires. Jak vidno, jedno jezero, dva názvy.. a turista v tom plave jako štika. Ono, název jezera není jediné, v čem tkví řevnivost dvou zemí. Je to taková fůra věci, že nevraživost je tu z lidí cítit , jen padne zmínka na protější stát. Byť se musí přiznat, že oba jsou stejně pro turistu - jak krásou, tak finančně. Tohle bude spíše ořech z historie a ten se těžko louská. Obě země mají prý největší problém s odlehlou oblastí jižní Patagonie, kde v některých místech nebylo a není v možnostech člověka provádět kontrolu hranice. Obě země jsou z toho na pokraji zhroucení, neb si myslí, že zrovna tato odlehlá místa jsou rájem překupníků všeho možného... od hašiše až po mávající kočky z Číny. Po zkušenostech s minovými poli na hranicích s Bolivijí, kdy do luftu lítali pouze potulní psi se naštěstí tato verze v Chile zavrhla. Argentina prý má zase v plánu superinteligentní systém kamer umístěny v neprostupných lesech. Šmarjaaa, já chci vidět toho IT specialistu, kterak mu vypadne signál na kameře 342 a tak si obleče maskáče, vezme jídlo na tři dny a vyrazí hledat do lesů jelena, kterému naimplantovali kameru pod ocas. Když už jsme v tom, není od věci pustit ministrům obou zemí Krakonošské poudačky. Možná by je zaujala sojka bonzačka, která Krakonošovi práskla všechno, včetně nemanželských děti Kuby i hajného. Možná by odkoupili párek do Patagonských lesů.

Když jsme u lesů: Pablo Neruda - zdejší politik a básník. Chlapík, kterého milovala a dodnes miluje celá Chile. Chlapík, od kterého zná každý chilanos alepoň jednu báseň s lehkym naznkem Karla Kryla. Chlapík, který má v obýváku nad krbem Nobelovu cenu. Legenda, kterou každému chilanovi předkládám jako uprchlíka z Československa, přičemž na mne každý místní civí, jako na vegetariána co smaží karbanátky. Asi to fakt nebude pravda,.. ale to jméno! Neruda! Možná to na místní působí stejně,jako kdyby mi na Florenci vtloukal do hlavy chilan, že Bob Marley pocházel z Čáslavy. Tak tenhle Pablo Neruda kdysi napsal, že: "kdo nikdy nebyl v chilském lese, nezná tuhle planetu". Dávám mu za pravdu. Zapoměl ovšem zmínit, že když se rozděloval jihoamerický kontinent a půda v tomhle zapadákově se nabídla k obdělání, měli na ní právo jak místní, tak argentinci. Prostě, kdo dřív přijde, ten dřív mele..Jelikož to ale měli argentinci přes hory, tak jim to trvalo logicky déle, tudíž místní tady již byli nasáčkovani a aby si vše pojistili, tak vykáceli co jim stálo v cestě, aby bylo jasno, kdo se tu pase. Desetitisíce pabuků chilských a jiných stromů pouze osekali a nechali ležet na pastvinách bez povšimnutí. A tak tu leží již přes století, kam až oko dohledné. Jsou oblasti, kde je uklizeno, oblasti, kde stromy leží na kopcích a mezi tím se honí jelení. Argentinci ale dodnes drtí mezi zuby, že území mělo být jejich a v tom tkví další kámen úrazu. Možná, že kdyby tehdy nesli přes hory naboso či v sandálech, tak to stihnuli. Chile ovšem tuhle devastační ekologickou ránu oplakává a snaží se chránit co se dá. Moc se ji to ovšem nedaří, neboť dostala cenu za nejmíň ekologickou přírodní velmoc, díky přetrvávající snaze zaplantat do Patagonie elektrárny na řeku Baker, nebo rio Futa.. Místní již deset let sepisují petice a cpou mi do kapes letáky s výstražným "Patagonia-Síň Represas". O.K, povídám jim... já to předám našemu starostovi a on s tím zkusí něco udělat!

Jsem se rozepsal o tom, co jsem letmo pochopil z povídání starého pana v infocentru. Tudíž, jestli kecám, tak jsem to špatně přeložil:-). Celodenní cesta kolem blankytného jezera Carrera vs Buennos Aires naprosto vyčerpala. Nebylo kam ulehnout, tudíž jsem na drzo odháčkoval plot pastviny a ustlal si přímo na pláži. Měl jsem před sebou možná poslední přírodní koupel, neboť jezero se zdálo být teplejší než řeky. I tak jsem se zimou zcvrknul na velikost Aťky Janouškové a ječel u toho jako svišt. Pojídal jsem špagety při vycházení měsíce nad vrcholky hor... a na takovouhle žranici se nezapomíná!

více foto zde

49. den - V noci mne probudil hluk..


..zprvu jsem si myslel, že na mě tradičně dorazil majitel. Ovšem když jsem vystrčil hlavu, tak za svitu luny stál na pláži kůň a byl extrémně nasraný, že mu ležím ve výběhu. Zalehnul jsem s pocitem, že je to kůň, místa je tu dost pro oba, ráno mu pohodím kus špagety, řeknu mu hijá a půjdu. Ale ouha. Kůň stal ráno u stanu v evidentně stejně nasrané náladě jako v noci. Ba naopak, teď viděl, jak jsem malý a vyzablý a že přeprat mě bude otázka jednoho kopnutí. Aby svůj plán dovršil, stoupnul si před díru v plotě, kterou jsem vlezl na jeho pozemek a funěl jako buvol. Tak tohle byl ořech! Něco mi jasně říkal, ovšem já nejsem Kajka Janková nebo Verča Němečková - kamarádky koňofilky. Ty by rozuměly natotata. V jednu chvíli mě dokonce napadlo, jestli majitelem pozemků i stavení kterého jsem se v noci obával není onen kůň. Přede dveřmi totiž stály dva páry gumaků a přes okno jsem viděl na plotně kýbl s něčím. Blbost. Kůň nemůže být vlastníkem nemovitostí! Jelikož jako člověk bych měl mít víc inteligence než má koňská hlava, přelezl jsem plot o kus dál a potichu se vrátil tak, abych měl koně zezadu. Neviděl mě a to bylo dobře. Mohl jsem s klidem zařvat tiché "huuuuj" a tlesknout. Myslím že kůň utrpěl šok strachem. Ani Váňa s Bajajou by ho neukočírovali. Myslel jsem, že mi rozmetá kolo, které zůstalo v ohradě. Historka je tedy u konce a já z duše přiznávám, že se koňů bojím... a že mám na téhle cestě daleko více problémů než v Kanadě. Ačkoliv to bude tím, že stále někomu lezu se stanem do pelechu, jako Cassanova.

Byl nádherný den a cesta se dál vlnila kolem jezera. Velikost vodní plochy tajila dech a přitom byl tohle pouhý ocásek. Úzkým žlabem se jezero přelévalo dál k Argentině a městu Chico Chico. Byl jsem připraven na nesmírně těžkou etapu do poslední výspy civilizace - městečka Cochrane. Ostatní kološlapači si tuto etapu rozdělili na dva dny, no já to chtěl zatáhnout najednou. V jednom z mnoha výšlapů mě čekalo překvapení. Dojížděl jsem dvě lehokola a mrknu na značku kol a co nevidím AZUB!! Česká firma a můj sponzor v rámci cyklobrašen. Tohle mohl být jedině francouzký pár o kterém jsem slyšel od Honzy Gally z Azubu. A fakt. Angelika a Vincent na roční cestě z Peru. Byli úžasní. Angelika se totiž pořád všemu smála a Vincent pořád mlčel. Možná se divím, že ji cestou nezabil... ačkoliv, do cíle ještě daleko:-) Pokud si někdo pamatuje na můj předodjezdový strach z možné krádeže brašen za jízdy z kola v bolivijském La Pazu a varování od Honzy Gally, že dvěma francouzům se to stalo... tak tohle byli prosím oni! Kvůli jejich případu mám stále zamčené brašny na nosiči jako úchyl! Plácali jsme hubou o kolech, o cestě a o posezení na pivu v Ushuaia, neboť mají letenku den po mně.. a převážnou část zbylé cesty chtějí jet autobusem. V dalším stoupání jsem potkal dva páry z Belgie a Anglie, kteří jedouce zespod to berou až nahoru na Aljašku. Juj, závist mi padla kolem ramen. Jednou to s Pajinou dám taky. Hned jakmile mi povolí sociálka vozit dítě v cykloflašce, tak jedem. Film ověnčený Oscarem o osudu ženy, která se provdala do Arabie a po krutosti manžela se těžce dostávala zpět z doby kamenné do civilizace se jmenoval Bez dcery neodejdu... a tak se bude jmenovat i moje příští cesta. Což vypadá, jako bych fňukal... a fňukám! Jestliže jsem myslel, že etapa bude náročná... tak jsem asi myslel prd. Tohle byla zabijárna. Kopce podél řeky Baker v krajině nikoho byly tak strmé, že jsem měl problém kolo tlačit. Snažil jsem se nadhazovat přední kolo a všecko to jakoby hodit před sebe... a hned zmáčknout brzdy, aby to nesjelo zase dolů. Ale šlo to horko těžko. Barva řeky Baker, ledovcová pole a pusto prázdno donutily k zamyšlení, jestli by tyto výhledy nedonutily i zapřisáhlého ateistu věřit v boha. Tolik přírodní krásy jsem v životě neviděl. Snad jedině v šesté třídě, když jsem se bez milosti zamiloval do Markéty Kopalové. Nevěděl jsem co dřív. Fotit, kochat se, tlačit... kolo i do gatí. Těžká to práce. Do Cochrane zbývalo 20km a já byl bez jídla. Poslední mrkev a sušenky. Víc jsem po cestě nesehnal. Mohl jsem sežrat zbloudilého psa, který se motal kolem cesty.. Ale byl bez oka, což byl pro něj již tak těžký osud. Být navíc sežrán smrdutým čechem byla by pro něj rána z pla i....z jednoho oka. Drtil jsem to až do deváté hodiny a vítězoslavně dojel do posledního městečka na trase. Ubytoval se v kempu a dál si vřelou sprchu. Co nenakoupím zítra, to na dalších pět dní nemám. A jeleny žrát nebudu. Jsem jelenofyrian:-)

více foto zde

50. den - Nevím, na co jsem čekal..

..vstal jsem tak nějak.. převalovaně, před stanem mi chodila kvočna s kuřetem a v kempu byl slyšet ranní ruch. Motorkáři půjčovali své stroje, trekaři své holé.. a já potěžku vylezl ze stanu a vyrazil na nákup vajec a ingrediencí pro plánovanou ranní omeletu. Poseděl jsem s kanaďany, kteří si to šněrovali Amerikou od shora dolů na silných strojích. S pýchou jsem jim oznámil, kolik že mám v Kanadě skvělých přátel, chilanům jsem pochválil jejich vlast, němcům jejich výrobce nosičů a cyklobrašen a kvočně její kuře...a najednou jsem byl v kempu sám. Bodejť by ne, bylo po dvanácté!

Měl jsem stále pocit , že není kam spěchat. Čekal mě poslední úsek dlouhý přes 230km. Byla středa a loď, která mě měla dostat do Argentiny odjížděla dle informací v sobotu brzy ráno. V cestě mi ovšem stál ještě převoz přes řeku Rio Bravo. Zašel jsem tedy do informací, abych se informoval o téhle prekérii. Slečna mi sdělila, že převoz jezdí denně v deset, dvanáct a osmnáct. Supeeer, tak to mi vychází skvěle. Vyrazil jsem na absolutně nesjízdnou šotolinu a přemílal v hlavě odjezdy a příjezdy..., aby mě po chvíli oblilo horko. K přívozu to mám 130km a jsou dvě odpoledne. Jestliže nestihnu ujet 130km do zítřejšího poledne, budu mít jen pátek na to, abych ujel zbývajících 110km na druhé straně řeky a to nedokážu, ani kdybych si do říti narazil vrtuli. Přišel bych tak o sobotní loď do Argentiny a další jede až v příštím týdnu. Tahle obyčejná počtářská hříčka mě přivedla na totální mizinu. Byla jediná šance. Udělat vše pro to, abych do zítřejší dvanácté ujel oněch 130km k přívozu, jinak jsou moje šance sečteny a mužů jít na ryby. Hrábnul jsem plnou silou do pedálu, čímž se vlastně nic nezměnilo, neboť tak činím stejně furt a pořád. Pral jsem se s cestou, jak jen to šlo, vítr byl proti mne... o kopcích nemluvě. Tělo mi skrzevá mozek sdělovalo "jsi debil", tohle nemůžeme ujet ani bez stresu a teď jej mám v sobě na rozdávání". Nechtěl bych být v takovéto chvíli mozkem. Tělo si mele svoje, já si melu taky svoje... a teď babo, vlastně mozku - raď. Nemluvě o tom, že tělo, já i mozek jsme jedno a totéž. Kurva, to je ale tak strašně filosofický, že se v tom sám nevyznám!

Příroda po cestě rozehrála opět svoji estrádu, nemluvě o tom, že po cestě skoro nikdo nejel. To jen nahrávalo jistotě, že se blížím konci světa. V některých partiích cesty jsem zůstal tak očarován krásou, že jsem sám sobě dával za pravdu, že spěchat je zbytečně a s chutí se zakousnul do cibule, kterou teď používám, místo drahých jablek. Po chvíli jsem se stejně vybičoval k tomu, že civět na ledovec se dá klidně týden, no zatracená loď do Argentiny mě zastaví na půl týdne... a to je víc než pět ledovců dohromady. Tudíž, opět na koně!! Kolem sedmé večerní jsem měl k šedesáti kilometrům a bylo jasné, že je po všem.. zmírnil jsem hledal místo na spaní. Cesta byla ovšem silně kopcovitá a okolí plné mokřad.... Když už jsem místo na spaní našel, po chvíli jsem si to rozmyslel s odůvodněním, že mi vadí nějaká blbost a tupost... a jel jsem dál. Blížila se devátá a začalo mi docházet, že jsem přestřelil. Vichr nabíral na obrátkách, padala tma... a místo na spaní nikde. Když tu najednou, přímo v rozeklaných skaliskách u řeky Rio Jirrere nápis kemp! Spása.., přes okno na mne čuměla celá rodina i s kohoutem na stole. Očividně se dohadovali, kdo vyleze ven. Kratší šířku si pravděpodobně vytáhnul otec rodiny. Měl zhruba tři promile v krvi, bílý nátělník a kšandy, což je v kompletu móda romů z Ostravy - Přivozu. Tudíž, možná byl v česku. Vyvalil na mě asi tisíc vět ze své bezzubé huby a zakončil to slovy 5000,-. "Cože?" ..povídám ..."5000,-??" V Cochrane i Coyihaque jsem platil 3000,-.. "Máte teplou vodu?" .. "Ne" .. odvětil... "a internet?" .. "Ne" ..kroutil hlavou.. "Ale je tu krásně" pronesl a krknul si. "Supeeeer, dííííky".

V devět večer, mi byla krása kolem jeho domů zcela u říti, nemluvě o tom, že on se o tu krásu pravděpodobně nikterak nezasloužil. Prostě jen věděl, že je devět večer a že vypadám na placení. Poplácal jsem ho po zádech a zamával mu. V tu chvíli tělo i mozek začali kopat jako koně "co to deláááááš? Kam ještě jedemeeeeee? Zaplať toooo!!!". "Nikdy!! Prostě nikdy!" Ujel jsem ještě pět kilometrů a narazil na hospodářství velikosti Úval u Prahy. Vniknul jsem dovnitř, rozehnal ovce, krávy, koně, krocany, slepice a psovi hustě ukázal ať drží tlamu. Zaklepal jsem na dveře provizorního stavení.... nikdo. Dalo se to čekat. V této pustině by mohl přežívat maximálně Frankenstein, nebo Hannibal Lecter. Usalašil jsem se tedy co nejdále od zvířat, aby se neopakovala stóry s koněm. Tentokráte totiž byla zvířata v přesile. Majitel pozemků byl i šťastným majitelem vodopádu. S ručníkem a na hambato za burácení větru jsem hledal odvahu se k vodě přiblížit.. No bylo jedenáct večer a odvahy již nezbývalo. Natřel jsem se tedy mýdlem jako chleba, nacákal na sebe vodu, tedy spíše led... a zalezl na kutě. Na tachometru bylo 86km. Díky, díky nohy moje.... miluju vás... Dá-li bůh, bude polední trajekt zítra náš!

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | čtvrtek 7.2.2013 22:19 | karma článku: 12.18 | přečteno: 576x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Milan Zajic

Když je neslunečno .....

Většinou jsem dávat fotografie, na kterých září slunce, obloha je modrá, květiny kvetou, nebo bělostný sníh září. Ale každý den zde není zalitý sluncem .......

21.11.2017 v 9:05 | Karma článku: 5.44 | Přečteno: 102 | Diskuse

Veronika Klesnilová

Ze života letušky

Za chvíli bychom měli startovat. Očima automaticky projíždím kabinu před sebou. Jedna rodinka s dítětem,...

21.11.2017 v 8:26 | Karma článku: 24.69 | Přečteno: 2847 | Diskuse

Vojtěch Marek

17 000 km stopem domů z Kamčatky V

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

21.11.2017 v 7:22 | Karma článku: 17.76 | Přečteno: 318 | Diskuse

Martin Úbl

Knižní bestseller letošních Vánoc

Přečtěte si první ukázku z právě vycházející knihy Neuvěřitelné příhody z hor / Nahoru můžeš, dolů musíš. Knihu lze objednávat zde: http://www.albatrosmedia.cz/tituly/37346813/neuveritelne-prihody-z-hor/ Pěkní čtení! Autor.

20.11.2017 v 13:01 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 302 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, vrch Ostrý.

Při našich občasných toulkách Šumavou jsme doposud tak trochu přehlíželi Železnorudsko. Jeden z posledních slunečních víkendů nám dává šanci k nápravě a tak nabíráme směr Špičák.

20.11.2017 v 7:00 | Karma článku: 15.73 | Přečteno: 254 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 722
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.