Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jižní Amerikou na kole - 42. - 44.den

5. 02. 2013 20:00:46
Rozpolcená a přerušená dřímota u dědečka na statku.. ..měla za následek dnešní celodenní únavu, kdy tělo před každým kopcem zvedalo červený prapor a hlásilo stav nouze. Důvodem přerušeného spaní byl náhlý ruch kolem mého stanu uprostřed široširé tmy. Když jsem vykouknul ven, stáli před stanem dva. Beran a pes.

Bylo nutné situaci řešit a to okamžitě... první se psem. Ten měl totiž hlavu zabořenou v mě brašně s jídlem, a to že dokázal rozepnout karabinu jen dokazuje, že zvířata jsou chytřejší než leckterý člověk. Já osobně znám alespoň devět lidí například, kteří jsou blbější než slepice... a to už chce kumšt. Pes si nechal dobrovolně hlavu z brašny vytáhnout pod příslibem, že si zbytek chleba ponechá.. Horší byl beran. Ten byl očividně jako guvernér stáda vyslán ovcemi, aby se zeptal, jak dlouho míním setrvat na jejich místě. Chápu to! Je to, jakobych přišel z práce a na mém gauči se válel Franta z vedlejší dědiny. Taky bych byl nervózní z narušení vnitřního prostoru... a asi bych se Franty zeptal. Vysvětlil jsem tedy beranovi, že v devět ráno budu v tahu a očividně jej to uspokojilo. Sežral sušenku a valil zpět ke stádu předat informace.

Byť nevyspalý, tak nějak mi to šlapalo. Cesta se vlnila a počasí bylo na jedničku. Ostatně v počasí je po zahnutí směrem dolů na jih patrný rozdíl. Pomalu se dostávám z pásma tropů do pásma jara... a tuším, že co nevidět se ocitnu v pásmu vichru a deště. Což vám, vy mrchy v česku konečně udělá radost! Po cestě jsem narazil na auto, jehož řidič seděl na kabině a něco mi vysvětloval.... netušil jsem co, tudíž jsem pokračoval, než se přede mnou zjevilo stádo krav jdoucí si po cestě. Tlačily před sebou prach i vzduch... jako metro a donutily mě uhnout z cesty. V jednu chvíli se stádo přede mnou zastavilo a nikdo nevěděl co bude dál. Muž od auta mi dával najevo, ať se nehýbám, což bylo problematické. Když jede protivám expres do Drážďan, taky uhnete. Stádo se zastavilo a čekalo až dorazí hlavní býk. Ten prošel dopředu a nespustil ze mě oči. Počítal jsem v duchu, za jak dlouho muzu tuhle mrchu skolit svým švýcarským nožem. Napřed bych jej vzal dlouhou čepelí, pak krátkou, podkrkem vývrtkou a na závěr párátko do hýždě. Machruju a přitom jsem byl připosraný strachy. Jako zázrakem se poté v této pustině zjevilo stavení, kde mi nabídnuli kávu a já tak mohl uklidnit třesoucí se tělo.

Musím přiznat, že cesta snů se zatím nikterak exkluzivně nejeví. Povrch byl příšerný, výhledy takřka žádné, prach, nicota a samota... Jedno auto za hodinu a k tomu oprava dvacetikilometrového úseku se spoustou nákladních aut a šílených strojů. Zvednul se jako na potvoru extra silný protivítr a udělal mi tak z etapy do vesnice La Junta peklo. Ke všemu začínám mít problém s pravým zápěstím, které bolí z třepání cesty i kola jako čert. Budu si muset vyrobit nějakou bandáž. Horko těžko jsem dojel do vesnice kolem páté a šel kurýrovat tělo teplým jídlem, což je v těchto podmínkách steak se steakem! Povídal jsem paní kuchařce o šílené cestě a podmínkách a ona odpověděla asi toto v překladu mne samotného "milej zlatej, tohle je konec světa a kvůli tomu jsi sem přijel. Tady nehledej kuře na zlatém podnose. Chtěl si dobrodružství? Budiž..., co může být větším dobrodružstvím než fakt, že nevíš, zdali dojedeš!" a mrskla mi steak na talíř. Svatá pravda paní milovaná. Přestávám fňukat, tohle je Aljaška i Newfounland v jednom... tak co jsem čekal. Asfalt a Rohlenku?? Dokodrcal jsem se k jezeru poblíž Puyuhuapi a ubytoval se v ekologickém kempu, jakožto jediné možnosti k ulehnutí. Bylo tam nádherné, ovšem netušil jsem, že pojem ECO bude znamenat, že v něm nebude ani elektřina. Poprvé v životě jsem se tak sprchoval s čelovkou na hlavě a to je vám věru věc. To si zkuste doma! Ovšem klid, čistota, špagety s tuňákem a výhled na jezero zabodovaly na jedničku. A vo tom to je!

více foto zde

43. den - Sakra co to je?

.. asi taková byla moje reakce na pošmournou oblohu po vystrčení kebule ze stanu. Muselo to přijít... prostě, muselo. A bylo to i předpovězeno. Oholil jsem tedy svůj ksichtik, aby po něm lépe sjížděly příležitostné kapky, čmajznul jsem v místní kuchyni trošku jaru a toaletního papíru (neměl by být k maní i toazimní papír?).. a rozloučil se s jezerem koupelí. Dno jezera bylo poseto sladkovodními slávkami... což značilo čistotu vody vhodnou pro kojence, tudíž se do takové vody nečůra... to by byl hřích. Což sakra neznamená, že jinde čůrám!

Cesta padala úbočím k osadě Puyuhuapi a lemovaly ji zmiňované lopouchy velikosti člověka, které by klidně na listech udržely i psa... Celé to připomínalo výjevy z Cesty do pravěku a chyběl už jen ten mamut. Sjížděl jsem dolů a najednou mě to praštilo do oči. MOŘÉÉÉ! Pacifik se tady rozlil do jednoho z tisíců fjordů a příjezd do osady byl tím pádem naprosto výjimečný, neboť vzduch byl prosycen vůni soli a ryb. Puyuhuapi založili tuším v roce 1950 němečtí imigranti a zřídili zde známé lázně. Nepředstavujte si Luhačovice, nýbrž jeden domek a jednu káď. V muzeu jsem si prošel fotky a záznamy z osídlení a nestačil jsem valit oči. Bylo to stejně jako v Kanadě, popřípadě Newfounlandu. Prostě někdo odněkud přišel... povětšinou z Evropy, aby začal nový život. Připlul s celou rodinou a došel až někam do absolutní řítí, rozhlédnul se a řekl "Tady". Žena postavila děti na zem, rozdělala oheň, zabila tukana a muž mezitím postavil město. Prostě to, čeho byli lidé schopni při osídlování konců světa, nemá obdoby. Ačkoliv, za Přerovem se taky staví o sto šest. Na černobílých fotkách jsem zíral na množství pum a tuleňů, zabitých za běžného dne, na dovednost, s jakou stavěli lodě a nad pokusem dát tomu všemu německý nádech. Vše je zvýrazňovalo protější Café Restaurant s názvem Hans Diettermann. V Patagonii jsou patrny i české stopy a já jsem zvědavý, jestli na ně narazím. Přivedlo mě to i na myšlenku, že v těchto nehostinných krajích se ukrývalo a ukrývá mnoho válečných zločinců. Což chápu, neboť kdybych já potřeboval po sobě uklidit poté, co jsem vypálil vesnice tak se uklidím taky sem.... a každé ráno bych zašel k Diettermannum na café. Někde jsem četl, že se váleční zločinci nemají hledat, neboť největším trestem pro ně bylo, že museli nadobro ze země a žít v utajení a izolaci. Při pohledu na krásu Chile a Argentiny se tomu musím zasmát, a oni se tomuhle prohlášení řehtají asi taky, až se jim trhá slezina.

Potkal jsem v místním parku opět kluky ze Santiaga, kteří jedou jen kousek, ale denno-denně se potkáváme. Mají obrovské znalosti o přírodě, byť vypadají jako tety Boba Marleyho. Včera jsem jim vysvětloval, že kolegové z domova chtějí fotku Tabanos a dostal jsem školení, že na to mám ještě týden, neboť pak samice zemřou. Vrcholem přednášky bylo, když kluci chytili jedno tabanos a ukázali mi, jak za třetím páskem na ocasu je obživa. Prostě utrhly kus ocasu, vytáhli malou kuličku a zamlaskali...Tak na tohle mám ještě týden! Cesta mě doslova pohltila. Jestliže včera nestála za nic, dnes kopírovala podél skal fjordy a nakonec se vnořila do parku Queulat aby mi poskytla pohled na nekonečný ledovec Ventiquero, vodopády, řeky a potoky... až člověk lapal po dechu. Černým punktem na cestě bylo stoupání od moře do sedla v 600 metrech. Raději bych vyskládal vagón s uhlím, než si to dal ještě jednou. Vyčlenil jsem si na to 2 hodiny, nakonec jsem byl nahoře o půl hodiny dříve, ovšem nohy se mi třepaly jako tresky. Ono vytáhnout ten náklad po kamení a šotolině ve stoupání přes 14%, to není vycházka na ples myslivců. Když už sem nevěděl kudy kam, stačilo zvednout hlavu a zadívat se na okolní ledovce a bylo tak nějak lépe na světě.

A ještě příhoda pro kolofajnšmekry. Při focení vodopádu, zhruba v točně číslo dva, jsem nechal zabržděnou přední brzdu pomoci gumky... což běžné používám - jako ruční brzdu. No a všimnul jsem si toho až při výjezdu do točny číslo pět, kdy přední kolo na kamení už nejelo, ale dělalo rýhu... Tím chci říci, že vyšlapat část kopce, se zabržděným kolem je extra výkon a moje nohy by možná rozsvítily malé město! Sjezdem z parku dostal jsem se do lidu prostého kraje a tak to bude i po následující dva dny. Po padesáti kilometrech se občas vyloupne osada a já musím pečlivě zvážit nákup na další etapu. Ovšem v tom spočívá ona krása. Jako bonus mi bůh nadělil část cesty na dokonalém asfaltu a cesta tak ubíhala rychleji. S přicházející noci jsem dorazil do Villa Amaral a ulehnul za radosti místních děti do zdejšího parku. Děti se mnou uvařily špagety, čaj a pak mě na rozloučenou trefily šutrem do zad. To vše jen proto, že nechtěl jsem jim dát plyšového medvěda z řídítek. Smradi.... i tady rostou děti pro šibenici!

více foto zde

44. den - Budíček uprostřed návsi..


..bylo před devátou a stejně jsem byl vzhůru jako první ve vesnici. Mraky se převalovaly přes hory, stejně, jako se převaloval můj žaludek. Zabalil jsem svých pět švestek s umíněním, že neodjedu, dokud nevyžebrám café. Na jednom z domů pobitých deskami čněl nápis Caffeteria a cedulka otočená na Otevřeno. Vniknul jsem tedy dovnitř, usednul a čekal. Po desíti minutách jsem začal chodit po domě a volal jsem, chtíc své café.. Už už jsem chtěl odejít, když přišla paní v županu, pustila si televizi, zeptala se mně, čeho že žádám a bylo vymalováno. Dostal jsem své cafe, paní dočučela na seriál, dorazil zbytek dědiny na besedu a já se cítil, jako u tety za Prahou.

Když jsem se zeptal, kde koupím chleba, dostal jsem lakonickou odpověď "v domě číslo 19 u moji mámy". Představa nákupu chleba u někoho doma, mě znervózňovala, tudíž jsem se poptal ve zbytku osady... no všichni mne poslali do... "devatenáctky". Zaklepal jsem tedy na dveře, stará paní mě pozvala dál, děda se nenechal rušit a čučel dál na tělku... a já dostal do ranečku pět starých bulek, co měla bábina za oknem v krabici. Jó, tohle je vejdělek! Café v županu a chleba za oknem. Takhle se tady nakupuje dnes a denně a nikomu nic nechybí! Při vzpomínce na Pajininu otázku, jestli mi v obchodě nedají u kasy na kreditní kartu peníze v hotovosti jako u nás, mě zpětně rozesmála. Třeba bude tahle živnost jednou i u nás populární a já si zajdu pro chleba třeba přes jedno k Balkům!

Vyrazil jsem na dokonalý asfalt před polednem, abych po chvíli zjistil, že odešla do věcných lovišť další položka - mobilní telefon. Byl jsem na to připraven, neboť tenhle Nokia mamrd, je zlým snem již od samotné koupě. Na cestu putoval pouze jako MP3 přehrávač a ani to nezvládnul. Dotykový displej se jakoby posunul o jedno místo a abych mohl zmáčknout tlačítko "play", které je na kraji, musel bych mačkat zcela mimo telefon... což logicky nejde... tedy alespoň myslím:-). Muselo být vtipné mě sledovat, jak stojím obkročmo a snažím se napřed v klidu, pak zuřivě bez emocí a pak s emocemi nad rámec, mrskat s telefonem. Jsem kliďas, ale jednou jsem dokonce zařval "Ty kurvo" a praštil jsem s telefonem o strom. I tak telefon stále hlásil, že je připraven poskytnout mi služby. Zabít Nokii prostě nelze! Vyřešil jsem poslech hudby v krizových podmínkách extra originálním způsobem. Na mé čtečce Kindle lze přehrávat hudbu, bohužel jsem do ní uložil jen jedno album. Čtečka je ovšem natolik chytrá, že umí předčítat uložené knihy... bohužel jen ty anglické, zakoupené na Amazonu. Ve snaze dostat do mých uši jakýkoliv hluk k zdolávání kopců, nechal jsem si předčítat cestopis o Chile v angličtině. Díky bohu alespoň za něco, bohužel, jsem se svoji chatrnou angličtinou nerozuměl vůbec ničemu,... tedy kromě věty "battery low" těsně před tichem. A jsme opět v prdeli.

Carretera Austral, neboli celým jménem Jižní cesta generála Pinochetta mě naučila za těch pár dnů neplánovat. Absolutně neplánovat. Ráno vyrazím s určitým náhledem na den a do hodiny dostanu facku v podobě kopce velikosti Lysé Hory. Elementem jedna je vítr. Ten mi kupodivu již druhý den hraje do zad, ale to také jen v určitou dobu. Dnes ve vesnici Villa Maňiguales jsem šel například do tří obchodů a po vyjití ven si to vítr fičel pokaždé jiným směrem. To nezažil ani Cimrmann. Prostě šlapete s větrem a chrochtáte u toho a najednou praaask a máte ho přímo v čenichu! Do největšího města na trase Coihuaque jsem měl 70km a měl jsem na výběr ze dvou cest. Pokračovat dále po asfaltu a užívat si jako Armstrong, byť o 30km déle..., nebo to vzít přes průsmyk po kamení. Zeptal jsem se v Maňiguales pěti lidí, všech pět mě poslalo po asfaltu, šestá - prodavačka, vůbec nevěděla, že nějaká jiná cesta je. Neváhal jsem tedy ani vteřinu... a zabočil na kamení. A byl to jeden z největších úletů cesty. Čarokrásné výhledy na ledovce a hory, dvě auta za pět hodin, potoky, říčky, vodopády a zvířata ponechána osudu. A nocleh opět na návsi vesnice a bez umývání. Jsem prostě druhý den "smradupán", ale zítra ráno to doženu, hned jak najdu řeku. Jelikož ovšem jedu již v čepici a voda z ledovcových polí trhá žíly... asi se jen tak pocintám vodou a zbytek zaženu v městské parfumerce dámskou voňavkou.. Nejsem slečinka:-)

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | úterý 5.2.2013 20:00 | karma článku: 13.41 | přečteno: 431x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Milan Zajic

Když je neslunečno .....

Většinou jsem dávat fotografie, na kterých září slunce, obloha je modrá, květiny kvetou, nebo bělostný sníh září. Ale každý den zde není zalitý sluncem .......

21.11.2017 v 9:05 | Karma článku: 5.44 | Přečteno: 102 | Diskuse

Veronika Klesnilová

Ze života letušky

Za chvíli bychom měli startovat. Očima automaticky projíždím kabinu před sebou. Jedna rodinka s dítětem,...

21.11.2017 v 8:26 | Karma článku: 24.69 | Přečteno: 2847 | Diskuse

Vojtěch Marek

17 000 km stopem domů z Kamčatky V

Putování jednoho kluka od Pardubic z Kamčatky domů. Stopem. Z Kamčatky přes celou Sibiř, Ural až do Archangelsku. A pak přes Petrohrad a Ukrajinu domů.

21.11.2017 v 7:22 | Karma článku: 17.76 | Přečteno: 318 | Diskuse

Martin Úbl

Knižní bestseller letošních Vánoc

Přečtěte si první ukázku z právě vycházející knihy Neuvěřitelné příhody z hor / Nahoru můžeš, dolů musíš. Knihu lze objednávat zde: http://www.albatrosmedia.cz/tituly/37346813/neuveritelne-prihody-z-hor/ Pěkní čtení! Autor.

20.11.2017 v 13:01 | Karma článku: 5.88 | Přečteno: 302 | Diskuse

Petr Havránek

Šumava, vrch Ostrý.

Při našich občasných toulkách Šumavou jsme doposud tak trochu přehlíželi Železnorudsko. Jeden z posledních slunečních víkendů nám dává šanci k nápravě a tak nabíráme směr Špičák.

20.11.2017 v 7:00 | Karma článku: 15.73 | Přečteno: 254 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 722
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.