Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jižní Amerikou na kole - 40. den - Nikterak jsem ráno nespěchal..

31. 01. 2013 23:02:51
..o desáté měli otevírat bar s wi-fi, ve kterém jsem seděl již včera večer na kávě a jednoznačně jsem jej označil za to nejlepší, co jsem na cestě poznal. Rodinná atmosféra, skvělé café... a navíc mi občas něco podšoupli, jako pozornost podniku..., což je něco, čím si mne koupí v každé hospodě na věky. Jelikož jsem tedy nespěchal, provedl jsem v řece Kansas ranní hygienu spojenou s metáním kotoulu pod vodou a poté následoval přesun do městského parku z důvodů vaření omelety s párkem. Původně to měla být večeře u řeky, ovšem místo, které jsem našel stálo za prd a navíc, ze tří vajec jsem dovezl v pořádku jen jedno... zbytek se líně přelíval v sáčku a ještě na slunci. Počkat do večera, tak věřím že ze sáčku vyleze kohout. Vařil jsem tedy po dlouhé době amoletu a přisedla si ke mne paní. Pořád na mne mluvila a já se ji snažil vysvětlit, že od pozdravu ji nerozumím už ani slovo. Nenechala se odradit a meldovala dál a dál. Po předvčerejší zkušenosti z El Bolsonu jsem měl strach, že si někdo zase myslí, že jsem něco čmajznul.. Navíc jsem pojal podezření, jestli ta babice nečeká na moji amoletu. Ostražitost stoupla na dvěstě procent a kdyby se jen přiblížila k moji plotně - zabil bych ji parkovou lavičkou. Paní sice vstala, ale jen proto, aby mi předala výtisk "Strážné věže" a požehnání od Jehovy. Nevím, čím jsem si tuhle ranní mši zasloužil, zda-li to bylo mým utrmáceným vzhledem, nebo kterak viděla jak klohním neznale vajíčka. Tak či tak děkuji za slova a amen, matko... ovšem od vajec dál!

V oblíbeném baru jsem setrval do pravého poledne, vyřídil všechny internetové formality, dosrkal café a udělal si křížek na čelo. Čekala mě cesta přes hory do Chile, dle informací po jedné z nejhorších cest. Bylo to ovšem jen 45km a věru bych to nějak dotlačil, bylo li by třeba. Asfalt skončil okamžitě za městem a hned na druhém metru začaly rolety a štěrk. Hustá nedělní kombinace, bez možnosti jiné varianty. Lítal jsem po cestě zleva doprava a hledal tu nejlepší lajnu. Byl hustý provoz, neboť byl víkend a slunce roztopilo na 37 stupňů. Všichni tudíž mířili k jezerům a naše cesta byla prvních 20km společná. Bohužel! Člověk ovšem přivykne všemu... tedy to se tvrdí! Já osobně si to nemyslím. Nelze přivyknout šotolinové cestě s roletami jako na rozbouřeném moři. Valil jsem maximálně desítkou a s pocitem, že víc už že mne vytřepat nelze. Většina orgánů se mi vlivem hrbolaté cesty setřepala tuším do podbřišku a do stehen. Od dnešní cesty mne bude bolet hlava na břichu a břicho mne bude bolet v oblasti kolen.. a dostanu li na fotbale balónem mezi nohy, budu si muset rozvázat boty! Po třicíti kilometrech se cesta jakž takž spravila, nebo jsem to již přestal vnímat... a pomalu jsem opouštěl Argentinu. Ta se mě zbavila celkem bez problémů, ovšem Chile mne opětovně vítala se zdviženým ukazováčkem. Nevezete něco nelegálního? Byla tradiční otázka odborníka přes výživu... a následovalo mé tradiční "ne!" "Tak mi pojďte ukázat tašky". Ouhaaaa, s tím jsem nepočítal. Našel mi salám, cibuli, jablka, párky a chleba.

"Všechno musíte vyhodit, to je předpis a do Chile s tím nemůžete..."

"Nevyhodím to....sním to"

"Jak chcete, ale zkontrolujeme to!"

Ufff, sednul jsem na bobek a počaly orgie a obžerství. Sežrat na posezení celé balení párků, sýr, chleba, jablka a salám.... to chce apetit. Dal jsem to, ale stanovým kolíkem jsem to musel šťouchat dolů. Kdybych nebyl lata, tak se jedu projet zpět do Argentiny na hrbolatou cestu a po desíti kilometrech to mám setřepané až ke kolenům. Ukázal jsem hlídce prázdné sáčky, ty se nadávili jen pomyšlením a poplácali mne... "Joooo, jsem gringo a jsem zpět v Chile". Měl jsem to do jediné osady po městě 10km po afaltu a tak jsem si lebedil. Byl to jediný asfalt na trase a nechápu, komu stalo za to udělat na dvoustech kilometrech pás desíti kilometrů z asfaltu. No děkoval jsem za to!

První problém nastal hned ve městě u bankomatu. Jediný bankomat nebral Visa kartu a na infu mi řekli, že automat na Visu je 500km na mé cestě. Bravo! Vivat Chile! Jediný obchod ve městě beroucí Visu mne nechal nakoupit a pak mi dali najevo, že Visa nefunguje a musel jsem zaplatit zbytkem peněz z Argentiny... ještě že tak! Všichni cizinci ve městě sedící u kávy na náměstí o problému s Visou věděli a poslali mě do hotelu Barnca, kde majitel dokázal směnit dolary. Majitel mi naopak nabídnul, že se mnou sehraje roli bankomatu, vezme mi Visu a vyplatí peníze, ale účtuje si 12% tax... Když je člověk bez peněz a bez jídla, kývne na všechno. Plácli jsme si a já si mohl vychutnat café za pesos v protější kavárně. Navštívil jsem nedělní rodeo, které je tady ve Futalufu vyhlášené a žasnul nad umem a dovednosti honáků dobytka. To co předváděli na koních můj mozek nepobral. Na závěr jsem si zazpíval Chilskou hymnu, pouhým otevíráním úst a zatleskal si... Byl čas hledat spaní. Obtížná cesta pokračovala dál podél řeky Futalefu, která je jednou z nejdivočejších na planetě zemí a kvůli které sem jezdí půl světa, aby ji pokořilo na raftech. Řeka mě měla doprovázet sto kilometrů až na křižovatku k moji vysněné Carretera Austral. Nebylo tedy nikterak těžké najít místo u řeky a nad vodou si vychutnávat špagety s vínem za 32korun, po kterém se vám vysuší sliznice na tři dny....No a?

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | čtvrtek 31.1.2013 23:02 | karma článku: 13.67 | přečteno: 388x


Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Paroubek

Tak tentokrát se to nezvrtlo ve Švýcarsku, ale ve Vyžlovce

Aneb všude platí: „všechno je jen o lidech“Proč lidé dělají to, co je nebaví? Proč, když je práce štve, dělají vše proto, aby naštvali i ostatní?Velmi volně navazuje na https://janparoubek.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676578

18.9.2018 v 16:45 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 249 | Diskuse

Vojtěch Wertich

Aviou Amerikou 2017 - Povodně v Peru

Povodeň strhla most na Panamericáně a odřízla tak jedinou možnou cestu na sever Peru, objížďka neexistuje a Jack s Avokádem Vás tentokrát ve svém deníku seznámí s tím, jak jsme si s nastalou situací poradili.

18.9.2018 v 14:00 | Karma článku: 8.82 | Přečteno: 147 | Diskuse

Klára Tůmová

Prší, prší

...jen se leje. Here comes the rain again. Je vcelku jedno, jak to celé nazveme, protože ve finále je potřeba jediné. Suchý a teplý pelech.

17.9.2018 v 17:11 | Karma článku: 11.17 | Přečteno: 275 | Diskuse

Libor O. Novotný

Dobré prase všechno spase XXXIX

Bývalá miss Belize Miriam má bistro hned za belizským parlamentem, takže tam prý občas skočí na rychlovku (samozřejmě rychlý oběd) i místní poslanci. My jsme se tam také stavili a já si dal specialitu dne - polévku z kravské nohy.

17.9.2018 v 15:00 | Karma článku: 18.05 | Přečteno: 1845 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Co nám létá nad hlavami

Pondělí 17. září, 06:40 ráno. Žena šla k oknu ložnice, pohlédla na modrou oblohu a pravila: „Teď právě letí tři za sebou.“ Nechtělo se mi z vyhřátého pelíšku, ale když jde o letadla, překonám i vlastní lenost.

17.9.2018 v 9:15 | Karma článku: 18.99 | Přečteno: 733 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 723
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."




Najdete na iDNES.cz