..a vykoupení ráje u horské řeky, kde jsem spal se jmenovalo "tabanos". Přišli, tedy lépe řečeno přiletěli hned za rozbřesku a udělali si pique-nique (pro Bobra piknik) přímo u mého stanu. Čekali jen až vylezu, aby rozpoutali rej a moji popravu. Tabanos, alias Black Flies jsou černá hovada velikosti Airbusu A-300. Nemají sosák, ale sbíječku, majzl a kladivo. Jejich systém lovu je udivující, zatímco jeden frajer přiletí před vaše oči a donutí vás švidrat, ostatní zbaveni mé ostražitosti přiletí zezadu, zapnou kompresory a pustí se do mých zad a nohou. Nevzdal jsem se a pustil se do boje. Za minutu jsem dokázal zabít přes tucet těchto násosku a vystrojil jim pohřeb. Ostatní to trošku zbrzdilo. Troškou myslím půl minutu.
Přesto jsem se nenechal připravit o výživnou ranní nahatou koupel, neboť nahatá koupel vás přivede zpět do pravěku.... myšlenkama samozřejmě. Obklopen křovinami a lesy všeho druhu, v řece plné ryb a sopkou na dosah, připadal jsem si v rouše adamově jako Robinson Crusoe - kterého zrovna čtu na svém Kindlu.. A jak jsem se tak oddával rochnění a nahánění Pátka, podíval jsem se na břeh a tam popíjelo pivo asi deset rybářů čekajíce pstruha. Pstruh nepstruh, většina měla v ruce mobil a fotili si nahatýho blba, jak chrochtá ve vodě a dělá stojky s camprlíkem ve vzduchu. Na světě není místo, kde by byl člověk sám více než 24 hodin... howgh!
Prašná cesta stoupala nadále do hor a pohledy byly přímo do rajské zahrady. Tedy, pokud zrovna neprojelo auto. Prach se neměl kam rozvířit a tak vystoupal nad cestu a trčel tam snad půl hodiny. Tedy, mohl tam trčet, ale vybral si raději mě namazaného krémem a spoceného.... tudíž sem byl do hodiny obalen prachem jako bych pracoval pro šťerkovny u pásu. Projížděl jsem sobotním ránem samoty a pastviny. Všude bylo ticho a klid, občas protnula sekačka vzduch a já šlapal s hlavou plnou provinění, že bylo nefér nechat doma Pajinu, aby sekala trávu sama. Sekání trávy byl a je, můj úkol. Trvalo mi to půl dne, než mi došlo, že naše sekačka chrápe zimním spánkem a moje hlava je zralá na výměnu. Ještě že tak, to by mi Pajina nezapomněla.
Zcela náhodně jsem dojel do jedné z horských osad, která slavila výročí a pozvala ostatní okolní osady na párty. Pozabíjeli všechno, co se doma hýbalo a párty mohla začít. Vrcholem byli místní Šediváci, protkaní tanečním souborem Chiláček a jako host prý taneční číslo z ostrova Rapa-Nui... No, možná byli namaskování jako Rapanuici, ale jelikož pak sedli do aut a zmizeli na diskotéku, tak jim nevěřím ani rapa ani nui!
Nechal jsem si naservírovat maso z lamy a dvě brambory, pivo a k tomu se vyfotil na přání asi s každým vesničanem. Naštěstí se rychle rozkřiklo, že jsem Čech a kam jedu, tudíž jsem to nemusel po x-té vysvětlovat. Bylo mi tam strašně dobře. Ta vůně, muzika, veselo... Jediné, co chybělo a to závažně byl Terčin táta - makrelový velemistr pan Havlík a jeho koření na maso a makrely. Kdyby tam byl, tak se zvedne úroveň, tržba a tlak... škoda. Cesta stále stoupala a já vjížděl do poslední vesnice. Poslední možnost nákupu a internetu v Chile. Mapučové mě zvali do svých krámku, abych koupil jejich sošky ze dřeva, ale ty bych v případě hladu sežral těžko.... ačkoliv! Nakoupil jsem v jednoduchém krámu a u café se seznámil se dvěma páry z Concepcionu. Se zaujetím si prohlíželi moji sbírku z cesty, která čítala klaunskou buřinku nalezenou v příkopě u Santiaga a modrý balón, nalezený v příkopě včera. Musel jsem jim vysvětlit, kterak jsem při průjezdu Kanadou našel po přikopách patnáct baseball čepic a všechny je přivezl domů. Tahle historka je zajisté pobavila, neboť po objímání a odjezdu se zničehonic vrátili a při průletu okolo vyhodili z auta baseball čepici s mohutným smíchem. Supeeer, dekujuuuu... další trofej!
Byl čas najít místo na spaní, což v téhle oblasti není až takový problém. Opět řeka čistá jako slovo boží, hory nad hlavou a řev zvířeny okolo. Tohle je pohádka... a konec civilizace před cestou do Argentiny. Tudíž dobrou noc, klidné sny, klid nohám před zítřkem a klid nervům před ranním vstáváním s přilétnuvšími tabanos.
více foto zde
