Jižní Amerikou na kole - 27.-29. den - Zážitky jsou důležité..

17. 01. 2013 20:05:34
..stejně jako prožitky. Ale historky,.... historky, to je panečku věc. To je síla! Bez historek není výlet výletem. Bez historek se nedá jít ani na pivo, protože to by jste na sebe jen koukali... a pak by si někdo raději nějakou historku vymyslel. Než takhle čumět na druhou hubu. Já mám historek z cestovního sáčku na rozdávání, ale když já nevím.... fakt je to spíš k pivu, neboť bez gestikulací a máchání rukama.., no nevím. Ale když ono to patří k Santiagu a v tomhle historiegrafu nám to jde tak nějak popořadě a po dnech.

Tak třeba: Před půlnoci vešel jsem do obchodu koupit si pivo a brambůrky na pomyslnou slavnostní tabuli v rámci rozlučky se Santiagem. Kolo jsem opřel o skleněnou vitrínu obchodu, zamčel a zkontroloval, že je zamčená i brašna s počítačem na kole. S ochrankou obchodu jsme na sebe mrkli a já gestem známým z filmu Pulp Fiction, neboli jak říkáme my na Hané palpfikšn - gestem prsty do véčka napřed na oči a pak na kolo, jasné naznačil hlídajícímu agentů 006 "HLIDEJ"! Přehraboval jsem se v brambůrkách a pročítal etikety na pivních lahvích, neboť jsem nechtěl koupit žádný brajgl, ale nějakou jakostní odrůdu v ceně brajglu... a pak to přišlo. Pohlédl jsem mezi řádky na agenta, ten shodou okolností na mě a a gestikulací dal najevo "kolo"?! Oči mi zamžouraly na místo XY a kolo nikde! Myslím, že se nedá popsat co následovalo, neboť vše vyletělo do vzduchu, já přeskočil regál se zeleninou, od sekce melounů jsem se odrazil až ke korejské studentce, kterou jsem vzal obkročmo k hlídací bráně, která se raději otevřela sama a vyběhl jsem na noční Plaza de Italia. Bylo mi jasné, že s kolem museli utíkat na bulvár Vicuňa, neboť kdybych já čubnul kolo i s vlajkou - taky bych tam běžel. Tudíž vzhůru na bulvár s jasnou představou, že pokud jej chytím, zemře strašlivou smrti, což je: chytit za jazyk a vší silou vytáhnout vnitřní tělo ven přes ústa. Když se dílo podaří, tak před vámi stojí člověk, jako když obrátíte třeba tepláky naruby, akoráte všude visí jeho vnitřnosti... a za ty mu nakonec zataháte! Strašná představa, bolest a potupa. Při tom běhu jsem se pojednou ohlédl a zjistil, že za mnou běží onen agent z obchodu. S mohutným funěním mne chytil za ruku, odvedl zpět do obchodu a ukázal na kolo, které pro moji bezpečnost přenesl dovnitř do obchodu a opřel v oddělení papriky..... DEBIL! Objal jsem napřed kolo a pak agenta. Bylo to kus chlapa, že jsem nedokázal spojit ruce,... ale on tu něhu pocítil a zajisté si myslel, že je hrdina, zatímco mně běžel čas do infarktu..

Santiago de Chile

Nebo další: 14. slovy čtrnáct dnů, jsme řešili, co s rozbitým foťákem. Bylo nám jasné, že foťák na cestu potřebuji stůj co stůj, ale jak to udělat, aby to stálo co nejméně. Schválně si zkuste někdy v cizí zemí, jen tak najít zboží na internetu, když neznáte názvy vyhledávačů ani průměrné ceny. A zkuste si to nejlépe v Maďarsku, tam to pochopíte nejlépe. Vybrali jsme zhruba tři adepty na nový fotoaparát, ale nebyla šance objednávky přes internet. Na řadu kamarádky Markéty pracující v santiágském hostelu jsme vše nechali na Santiago a kamenné obchody, neboť internetový boom je prý v Chile tuze zrádný. Ihned po příjezdu jsem se tedy vrhnul na město a fotokramy v něm. Z cen se mi točila hlava a po hodině mi bylo jasné, že tohle nezaplatím. Smířil jsem se s tím, že místo fotek budu pro zbytek cesty používat paměť a když se mne někdo zeptá, jaký to tam bylo, tak se zasním a řeknu : vlevo do zelena, pak ostřejší jas, člověk, obloha a ISO tak 200. A tak jsem při courání městem zašel i do jednoho podchodu a vidím v jednom obchodě sedět dědečka a nad hlavou mu visel plakát Meopta. Vešel jsem v úžasu dovnitř a vysvětlil mu, že ta továrna na zažloutlém papíře sídlí v mém městě a že můj otec v ní pracoval celý život. Dědeček vytáhnul čtyři úplně nové zaprášené zvětšováky Meopta a napsal mi na papírek jméno"paní Řehačkova"se kterou prý obchodoval. Chtěl jsem mu vysvětlit, že Meopta neexistuje a paní Řeháčková z Pragoimportu bude asi po smrti, tudíž ať zhasne a jde domů. Místo toho jsem mu raději ukázal svůj foťák a vysvětlil problém. A on mne poslal do čtvrtého patra v budově, kde jsem zazvonil, otevřel člověk pracující pro servis Sony a Panasonic, vzal si foťák se slovy, ať se stavím za půl dne a já nechápal nad touhle náhodou ve městě, kde dle informací neexistuje servis!! Za půl dne mi vysvětlil a ukázal, kterak sůl ze Saláru Uyunii rozežrala chip i kontakty a závadu považoval za neopravitelnou. K mému úžasu přede mne postavil zcela nový fotoaparát Panasonic, přímo ten, který mám já a který se již těžko shání. Dal mi na něj dvoutisícovou slevu a mne se chtělo tančit. K završení všeho, jsem se vrátil s radostí na hostel, abych po chvíli zjistil, že kluk, kterého jsem celou dobu považoval za maďara, byl ve skutečnosti Čech. Při vleklé rozmluvě kdo, co, kam a za kolik, jsem mu povykládal o trampotách s fotoaparátem a on spustil v hurónský smích a předal mi vizitku, na které stalo : Marketing Director Panasonic pro střední evropu..... no do prdele, není tohle haluz jako hrom?? Mohl bych vše zakončit tím, kterak se mi podařilo najít v Santiagu sídlo švýcarské firmy Victorinox a vydyndat nový nůž se slevou. Příběh o ztraceném noži, jeho vlivu a důležitosti na osamělý život lovce a otce od rodiny ve španělštině skoro rozplakal paní za pultem. Padly jsme si do náručí, předala mi nůž a zvolala: Štastnou cestu a řež vždy, všude a všechno!

Santiago de Chile

Santiago de Chile

Ale tímhle to nezakončím, neboť se vrátím na začátek, kdy nesl jsem si slavnostní pivo a brambůrky pro ukončenou a po prožitém infarktu se skoro ztraceným kolem. Vešel jsem na hostel a všude bílo... absolutně bílo. Personál lítal zleva doprava, chaos, ubytování měly přes pusy trička,...a první co mne napadlo - spadnul strop, nebo se brousily sádrokartony. Večer? Nechápal jsem, proč mě všichni plácají po zádech, jako v době kdy jsem konečně po pěti letech dodělal řidičák na malou motorku. Otevřel jsem dveře do pokoje a bylo mi to jasné: Armagedon! Brazílie vychovala milión úžasných fotbalistů a jednoho debila. A ten debil se opil, vzal práškový hasiči přístroj a vystříkal nám pokoj, neboť si spletl číslo a místo pokoje číslo pět, vběhnul do čtyřky. Bílá tma, prach všude, nedychatelno, povlečení, peřiny, matrace, boty, tašky, krosny... bílo, bílo, bílo. A zatímco zbytek brazilské enklávy v poklidu hrál dál na kytaru, my začali uklízet s vědomím, že pokud nechceme spát na ulici, tak jiné varianty není. Měli jsme jeden smeták, žádný kýbl a tři hadry. Recepční hostelu po chvíli utekl ze zděšení a zbytek hostelu oslepnul. Přesto jsme to dokázali. Dva češi, jeden němec a brazilec. Ve tři ráno bylo po všem! Ale tohle je přesně ta historka k pivu. Proto si ji nechám. Dokážu na ní totiž vysvětlit rozdíl v krizové situaci mezi čechem, němcem a brazilcem.... což jsme byli my tři z pokoje. Kdy němec hledí na tu spoušť a stále dokola celý od prachu křičí "co budeme dělat a mlátí při tom německým pasem o stůl, brazilec celý od písečného prachu z hasičáku zapne počítač a v tom bordelu skypuje se svoji holkou, kterak ji umiluje ...a dva češi, co popadnou smetáky a hadry a jdou na věc, zapíjejíce vše slavnostním pivem a požírajíce brambůrky! Druhý den se nám vedení omluvilo a vrátilo nám peníze za ubytování. Dle milované recepční Markéty je tohle typický chilské a jakýkoliv průser se zde řeší útěkem a hlavou do písku. Alespoň jsem si získal na svoji stranu celou brazilskou enklávu na hostelu, která mne od rána do večera plácala po zádech vykřikujíce " Pavel Nedvěd.... to byla ale noc, co??"....To byla, kluci brazilští...to byla! Vyhlásíme vám válku....třeba ve fotbale! Ale to všechno až doma při pivu...

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | čtvrtek 17.1.2013 20:05 | karma článku: 11.68 | přečteno: 558x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Tichý(Bnj)

Autem nebo vlakem?

Bývaly doby, kdy jsem měl jasno. Vlakem, jak jinak. Neměl jsem auto ani řidičák. Bydlel jsem v Kolíně. A odtud se dostanete vlakem všude.

23.7.2019 v 21:07 | Karma článku: 11.78 | Přečteno: 208 | Diskuse

Ladislav Větvička

Rusko jednostranně zrušilo vizovu povinnost - česka medjyalni scena se to snaži tajit?

Česka republika měla s Ruskem bezvizovy styk až do roku 2002, kdy zme Rusum museli zavest vizovu povinnost jako sučast bruselskych dohod.

23.7.2019 v 11:11 | Karma článku: 43.40 | Přečteno: 3791 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (7.)

Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

23.7.2019 v 9:19 | Karma článku: 7.34 | Přečteno: 136 | Diskuse

Michal Tříska

Evropská Amazonka /2 - Beuron - Ulm

V druhém článku vám ukážu mou ušlou trasu z německé obce Beuron do města Ulm. Vzdálenost mezi těmito místy byla okolo 127 km a šel jsem ji necelých pět dní.

23.7.2019 v 9:00 | Karma článku: 9.58 | Přečteno: 119 | Diskuse

Tomáš Flaška

Boj proti turistům

Posvátná dojná kráva - turisté - začínají jít na nervy již mnoha místům světa a ta vymýšlí, jak je omezit, ne-li se jich zbavit. Naposled např. Barcelona, nebo zavedení "vstupného" do Benátek. To Praha na to jde jinak.

22.7.2019 v 15:47 | Karma článku: 43.58 | Přečteno: 6119 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 724
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."

Najdete na iDNES.cz