Jižní Amerikou na kole - 22.den - Když jsem ráno v šest otevřel oči

10. 01. 2013 19:29:47
.. seděla panimáma na svém místě a na stole jsem měl již café a domácí pokus o chleba. Ona stále vyráběla okrasy a já čučel do nekonečna na páru vycházející z teplé laguny. Tohle byl prostě ráj. Optal jsem se, když nemá elektřinu ani telefon, jak si zavolá pomoc v nouzi nejvyšší? Usmála se a vyráběla tretky dál. Asi jsem ji pripoměl něco, co sama ani nedomyslela. Je to drsné místo, ale zase má teplou vodu zadarmo, což není v dnešní době k zahození.

laguna Chalviri - San Pedro de Atacama

Vyrazil jsem po sedmé s vědomím, že mám před sebou stoupání do 4700 a poté lagunu Verde. Od laguny Verde je to na bolivijskou hranici cca 15 km do kopce a pak ještě trošku nahoru a narazil bych na asfaltovou silnici, která by mne dovedla do civilizace, neboli do chilského San Pedro de Atacama - turistického ráje. Věděl sem, že by to byl těžký ořech, zvládnout to najednou a že by bylo lepší přespat naposled v Boliviji u laguny Verde..., ale tam někde vzadu v mozku mne to tlačilo.

laguna Chalviri - San Pedro de Atacama

Ranní stoupání bylo výživné. Již třetí den sem neviděl jediné auto, ani člověka, kromě těch u kterých sem přespával. Podle toho vypadala i cesta. Vítr ji stačil zafoukat pískem a já jezdil zleva doprava a snažil se hledat cestu. Někdy sem to zapíchnul úplně a kurvy lítaly do daleka. Vše ale vynahradila matka příroda, neboť barvy v tomhle osamělém koutku Bolívie hrály na jedničku. Při sjezdu k laguně Verde se poprvé ukázal vulkán Licancabur a já z něj nedokázal spustit oči. Cesta padala kolem jeho osy a já zničehonic stal u poslední možnosti se ubytovat v Bolívii...., nebo se pustit dál. Požvýkal jsem jablko, dál si devět sekund na rozmýšlení... a vyrazil opět směrem nahoru, směrem k civilazaci.

Po hodině jízdy do kopce proti úpornému vichru se přede mnou vyloupla budka imigrační stráže a já seknul s kolem a uprosil pantátu, abych si u něj v kuchyni na rozloučenou mohl udělat polévku. Seděli jsme proti sobě a plkali o vánocích a o tom, komu se více stýská,... a já jej na jeho přání blýsknul u státní vlajky. Zajisté to byl starý ortodoxní oficír, co dostal za zásluhy hlídat v důchodu Bolívii před pašeráky kontrabandu! Stačilo jedno šlápnutí a změnil jsem rajské teritorium. Byl jsem v Chile a rozdíl jsem zatím nepociťoval. Cesta stále šplhala do kopce, když tu najednou.,..po šesti kilometrech najelo moje přední kolo na asfalt. Na dokonalý asfalt. Ten pocit se dá srovnat snad leda s prvním pocitem, kdy sáhnul sem si na holčičí prso. Neskutečně!

laguna Chalviri - San Pedro de Atacama

Po dvanáctistech kilometrech po kamení, blátě, písku a roletách najednou asfalt. Než jsem stačil cokoliv udělat, zlomila se cesta dolů a nastal čtyřicetikilometrový sjezd do San Pedra de Atacama. Musel jsem dělat přestávky, aby se kolo nerozteklo. Padal jsem ze skoro pěti tisíc metrů na 2400 a pohled shora byl skoro stejný, jako měl Felix Baumgarten. San Pedro je jen turistická oáza v nekonečné a vyprahlé poušti Atacama, tudíž při letu dolů měl sem San Pedro jako na dlani a všude okolo sem viděl jen a jen planiny a větrné víry z písku. A letěl sem a letěl.

Telefon v kapse počal přijímat první zprávy, jakožto netušený posel blížící se civilizace. Celní kontrola v San Pedru proběhla tradičně papírově jihoamericky. Vypsal sem tisíce políček, dokázal okolí, že nevezu jablka, živou zvěř, atomovou pumu a kokain a za potlesku celní stráže se vrhnul do městečka. Byl to opravdový šok. Cenový, civilizační... prostě, vše bylo najednou jinak. Všude fůra turistů, zahrádky a na stolcích káva, všude hudba, psi, dredy, tráva a svoboda. Našel sem první kemp a ubytoval se. Zavolal domů a jal se přesvědčit bankomat, aby mi vydal prašule. Prašule na nákup piva. Pivo totiž neodmyslitelně patří k tomu, abych si v kempu tohoto města udělal sčotku toho, co jsem dokázal, aniž bych si to uvědomil. Po zhruba měsíci jsem ukončil bolivijské divadlo.

laguna Chalviri - San Pedro de Atacama

Bylo to neskutečné až mystické. Bylo to to nejtěžší, co jsem v oblasti cyklistiky zažil. A nejen cyklistiky. Šlo hlavně o psychiku, která mne musela občas držet nad vodou. Byla to dřina s velkým D. Nechápu, jak to mohlo vydržet kolo, které vezlo přes šedesát kilo nákladu po kamení a nekonečných roletách. Nechápu jak to mohlo vydržet tělo, kolikrát jsem stál i hodinu, neboť sem měl pocit, že mám z permanentního natřásání utrženou slezinu. Nekonečný dávivý kašel z výšky, krev z nosu, popraskaná kůže do masa ze slunce a na to zlatá dubová mast. Špína, prach, permanentně filtrovaná voda. Moje rty budou ještě nějakou dobu na odpis. Kdybych to jel znova, nechám si raději předělat rty na stydké pysky, neboť věřím, že ty by obstály na slunci na jedničku. Nechal sem se zarůst jako rumcajs, neboť to byla jediná ochrana proti slunci, větru, nebo soli při jízdě přes Saláry. Nikdy bych tenhle přejezd nedokázal bez motivace a bez permanentního myšlení na rodinu. Nikdy bych to nedokázal bez pomocných záchytných GPS bodů, které jsem si obstaral od Jirky a Moniky Vackovic, kteří tutéž cestu absolvovali a moudré zachytávali GPS body. Bez Járy Cimrmana a D.U.B ve sluchátkách v časech šlapání do oblak. Je to za mnou a začínám psát Chilskou kapitolu. Na Bolívii již ale nikdy nezapomenu. Byla to drsná škola života. Vivat Bolivia..Vivat!

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | čtvrtek 10.1.2013 19:29 | karma článku: 13.94 | přečteno: 692x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Tichý(Bnj)

Autem nebo vlakem?

Bývaly doby, kdy jsem měl jasno. Vlakem, jak jinak. Neměl jsem auto ani řidičák. Bydlel jsem v Kolíně. A odtud se dostanete vlakem všude.

23.7.2019 v 21:07 | Karma článku: 11.32 | Přečteno: 204 | Diskuse

Ladislav Větvička

Rusko jednostranně zrušilo vizovu povinnost - česka medjyalni scena se to snaži tajit?

Česka republika měla s Ruskem bezvizovy styk až do roku 2002, kdy zme Rusum museli zavest vizovu povinnost jako sučast bruselskych dohod.

23.7.2019 v 11:11 | Karma článku: 43.40 | Přečteno: 3774 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (7.)

Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

23.7.2019 v 9:19 | Karma článku: 7.34 | Přečteno: 136 | Diskuse

Michal Tříska

Evropská Amazonka /2 - Beuron - Ulm

V druhém článku vám ukážu mou ušlou trasu z německé obce Beuron do města Ulm. Vzdálenost mezi těmito místy byla okolo 127 km a šel jsem ji necelých pět dní.

23.7.2019 v 9:00 | Karma článku: 9.57 | Přečteno: 119 | Diskuse

Tomáš Flaška

Boj proti turistům

Posvátná dojná kráva - turisté - začínají jít na nervy již mnoha místům světa a ta vymýšlí, jak je omezit, ne-li se jich zbavit. Naposled např. Barcelona, nebo zavedení "vstupného" do Benátek. To Praha na to jde jinak.

22.7.2019 v 15:47 | Karma článku: 43.58 | Přečteno: 6118 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 724
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."

Najdete na iDNES.cz