Jižní Amerikou na kole - 16. den - Odjezd byl hlášen na osmou..

5. 01. 2013 8:49:47
.. přišel sem tedy před Louisův dům.... a byl okamžitě vtažen na snídani. Celá početná rodina snídala lámu s ryží a já jen valil oči, když se to přede mne hrnulo na talíři. Velké jídlo místo snídaně, je u bolivijců absolutně normální věc. Bylo mi vysvětleno, že místní mají neskutečně oplechované žaludky, aby snědli a vypili všechno. Prý je to tak od nepaměti a proto cizinci převařují a filtrují místní vodu, lokální stravu nechají projít žehem, zatímco bolivijec sežere přejetou kočku, zapije to vodou z kaluže, krkne a nic.

Rio Grande - ChiquanaLouisova rodina vlastnící malý obchod, nakládala dodávku pitím a domácím jídlem, které jela prodávat do vedlejší vesnice na fotbalový turnaj. Dle slibu přihodili na korbu moje kolo a jelo se. Po cestě mi vysvětlili, že pokud je období dešťů, tak se na tři měsíce přeruší práce a proto je čas na dovolenou, nebo fotbal ve všední den. Díky období dešťů nikdo nevyužívá ani onu katastrofální silnici směr Chile, ale jezdí se jinudy. Vynikající se to dozvědět v půli cesty! Rodina mne vysadila na křižovatce a naposled zamávala.... a pro mne to začalo nanovo. Do hodiny sem byl pětkrát na zemí, když kolo zůstalo zabořené v písku. Křičel sem " proklínám vás, kurvy bolivijský", ale nic... jen šumění větru.

Rio Grande - Chiquana

Rio Grande - Chiquana

Ukrajoval sem kilometr po kilometrů k vesnici Saň Juan, kde měla být poslední civilizace a možnost nákupu. Připlazil sem se do vesnice po poledni, zrovna ve chvíli, kdy začal výkop místního fotbalu. Úžasné, prostě úžasné! Sednul sem mezi mezi místní, nechal si připravit klobásku, koupil colu a nechal si vysvětlit, že místní jsou žlutí, tudíž tleskám špatně. Připadal jsem si jako doma, tedy až na to, že všichni okolosedici měli v rukou sáčky s kokovým listím a valili to do sebe hlava, nehlava... Ale zase nikdo do sebe nevalil pivo, kupodivu!

Rio Grande - Chiquana

Můj odjezd směr Chiquana vzbudil u okolních údiv. Cesta k této poslední bolivijské výspě je prý extrémně špatná a vesnice samotná již neexistuje, pouze vojenská posádka. Zkusil jsem se ještě zeptat v šatně hráčů, jestli někdo nejede alespoň kousek na Chiguanu, ale vzbudil jsem pouze smích. Jediný, kdo by tím směrem jel, jsou prý pašeráci drog, neboť jde o pašeráckou stezku... a ti místo v autě nemají, neboť jsou až po střechu.... ve zboží i v průseru. Obrnil jsem se tedy trpělivosti a žrádlem a rozjel poslední tango na silnici smrti. Do tři hodin to tak nějak šlo, ale pak se probudil klasický protivítr ostrý jako kudla a už to jelo. Ukusoval sem to po metrech. Skákal jako koza na trampolíně a brečel nad vlastním osudem. Ke své největší hrůze sem zjistil, že se tím drncáním rozhodila elektronika fotoaparátu a ten se poroučel do věcných lovišť. To byla rána pod pás. Kdybych mohl křičet až k prezidentu Moralesovi za stav cesty, tak ječím jako o život.

Rio Grande - Chiquana

Nezbylo, než pokračovat dál a fotit tabletem. Jako debil! Zastavit, vyndat z obalu, nastartovat, počkat, vyfotit, vypnout, schovat, zadělat brašny.... ujet kilometr, zastavit..... atd. To jsem mohl klidně vést plátno a vše co vidím malovat. Časově by to vyšlo na stejno! Bylo již sedm večer a Chiguana nikde. Naprosté liduprázdno, vichr, hory a písek. Navigace mi ukazovala, že sem Chiguanu minul o sedm kilometrů, ale nechápal sem jak. Vylezl sem tedy na menší kopec, vzal dalekohled a ejhle. Přes rozbahněný salár stalo ode mne v dálce torzo vesnice. Vítr mi poprvé za celou cestu bušil do zad a já to valil bahnem hlava nehlava směr nocleh. Chodil sem rozpadlou vesnici sem a tam, nikde ani noha, zkusil jsem nakouknout do vojenské posádky... jen betonové chatrče bez oken, vítr svištěl, slunce zapadalo, hororová scéna.. Najednou sem uslyšel hlasy z jednoho betonového bunkru. Oddělal sem igelit, co tam byl místo okna a uviděl kluky, jak něco vaří. Pozdravil sem a zeptal se na nocleh. Nastalo absolutní zděšení, nechali vseho a zmizeli. V tu chvíli sem pocítil asi největší strach na cestě. Varování místních o pašerácké stezce se mi nalouplo do hlavy a vše ještě umocnily otevřené dveře, ve kterých stal borec tázající se co potřebuju.

Byl v civilu a měl úplně červené oči. Natlačil mi kolo dovnitř a posadil mne na lavici. Snažil sem se jakkoliv zjistit, jestli je to vojsko nebo ne. Po nějaké chvíli klábosení přistála přede mnou melta a kolínka s masem z lamy a já se uklidnil. Dostál jsem zubožený pokoj se zuboženou matrací, ovšem kluci spali ještě v horších podmínkách. Vše živila jedna autobaterie, žádný záchod, sprcha... jen venku u kolejí rezavá nádrž na vodu. Tak či tak, mužů jen opět sklopit hlavu nad odhodláním vojska, chránit hranice jako smrdutý hrdina. Třikrát hurá!

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | sobota 5.1.2013 8:49 | karma článku: 10.81 | přečteno: 590x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Tichý(Bnj)

Autem nebo vlakem?

Bývaly doby, kdy jsem měl jasno. Vlakem, jak jinak. Neměl jsem auto ani řidičák. Bydlel jsem v Kolíně. A odtud se dostanete vlakem všude.

23.7.2019 v 21:07 | Karma článku: 11.32 | Přečteno: 206 | Diskuse

Ladislav Větvička

Rusko jednostranně zrušilo vizovu povinnost - česka medjyalni scena se to snaži tajit?

Česka republika měla s Ruskem bezvizovy styk až do roku 2002, kdy zme Rusum museli zavest vizovu povinnost jako sučast bruselskych dohod.

23.7.2019 v 11:11 | Karma článku: 43.40 | Přečteno: 3781 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (7.)

Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

23.7.2019 v 9:19 | Karma článku: 7.34 | Přečteno: 136 | Diskuse

Michal Tříska

Evropská Amazonka /2 - Beuron - Ulm

V druhém článku vám ukážu mou ušlou trasu z německé obce Beuron do města Ulm. Vzdálenost mezi těmito místy byla okolo 127 km a šel jsem ji necelých pět dní.

23.7.2019 v 9:00 | Karma článku: 9.57 | Přečteno: 119 | Diskuse

Tomáš Flaška

Boj proti turistům

Posvátná dojná kráva - turisté - začínají jít na nervy již mnoha místům světa a ta vymýšlí, jak je omezit, ne-li se jich zbavit. Naposled např. Barcelona, nebo zavedení "vstupného" do Benátek. To Praha na to jde jinak.

22.7.2019 v 15:47 | Karma článku: 43.58 | Přečteno: 6119 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 724
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."

Najdete na iDNES.cz