Jižní Amerikou na kole - 11. den - V noci se na mne přišli podívat

29. 12. 2012 20:20:57
..všichni psi z vesnice. Očichali prázdnou misku, nakoukli do stanu, čichli si ke mne a znechuceně odešli na čistý vzduch. Snažil sem se vstát již po šesté, neboť sem zjistil, že spousta vesničanů má za zídkou - kousek od mého stanu své místo, pro vykonání všech potřeb. Museli být strašně nervózní z mého stanu na jejich cestě za štěstím. Prostě jako by vám někdo postavil jeřáb na chodbě vedoucí k otevřené toaletě.

Naložil sem tedy sám sebe na kolo a viděl protější pohoří, které oddělovala bažina ze saláru. Ptal jsem se kolemjdoucího, který již šel z kádění, jak se dostat do vesnice Salinas. Vyřknul to, co jsem nechtěl slyšet, a sice, že normálně je to přes ztvrdly salár deset kilometrů na protější silnici, která mne zavede do Salinas, ale teď bych se v tom bahně utopil a musím tedy vše vzít oklikou 35km, abych dojel na to samé místo. Nebylo zbytí. Objížděl sem půl saláru a jediné,co mi zpříjemňovalo prokletí bylo, že všude rostly kaktusy.

Salar de Uyuni

Jako v nějaké westernovce. Musel jsem překonat průsmyk a vytlačit tak kolo skoro do 4000metrů po kamení. Nahoře v průsmyku se otevřel úžasný pohled. Za zády sem viděl Salár de Coipasa a před sebou Salár de Uyuni. Z toho pohledu se zatočila hlava. Uvědomil sem si, co sem přejel, ale hlavně, co mne ještě čeká. Sjel sem tedy do Salinas, což bylo poslední místo, kde se dalo nakoupit. Dal jsem si flaksu z lamy, sodovku, dokoupil potřebné a jen tak zkusmo zkusil vzít do ruky telefon visící v obchodě a zavolat domů. A ono to opravdu fungovalo, byl jsem štěstím bez sebe. Ta představa, že telefonní dráty nade mnou vedou až ke mne domů... Stačí sednout na kolo a kopírovat dráty a sloupy a jsem za chvilku doma! Kecy!

Salar de Uyuni

Vyrazil jsem do vesnice Jiriri, která měla byl po dvacíti kilometrech přímo na břehu Saláru de Uyuni a dle zpráv tam mělo být ubytování. Po pár kilometrech se mi ale počalo bořit kolo a nánosy bahna byly tak šíleně, že sem byl v koncích. Věděl sem, že pokud nenajedu na Salár tak nemám šanci najít jinou cestu. Zničehonic jelo mým směrem tereni auto a hravě si s bahnem řadilo. Stoupnul sem mu tedy do cesty a rukama nohama a polibkem sem se ho snažil přesvědčit, aby se mnou projel bahnitou zátoku na druhou stranu. Nechtěl a nechtěl, až najednou zjistil, že sedím vedle něj. Mávnul tedy rukou a rozjel se. Byla to nejosudovější chyba na cestě. Po desíti kilometrech bylo bahno horší a horší a já se ho snažil přesvědčit ať se vrátíme. Říkal jen " sí,sí" a valil si to dál. Auto lítalo že strany na stranu až najednou zůstalo stát uprostřed bahnité laguny a byl konec. Vyzuli jsme se a začali nosit kameny, které volně ležely v bahně. Pomoci dvou zvedáku jsme se snažili auto zvednout, ale to padalo hlouběji a hlouběji. Snažil sem se zjistit, jestli volal o pomoc a on "si,si". Byl jsem kompletně od bahna, po sedmi hodinách mi byla zima a na břeh to bylo tak dva kilometry. Snažil se mne uklidnit, že přijede traktor..... možná. Nebylo zbytí. Sundal jsem kolo z auta, ověšel se nákladem a naboso ve slipech se snažil protáhnout kolo přes bahnitá pole. Trvalo to skoro dvě hodiny a slunce již zapadalo, když sem sebou praštil na břehu. Úplně od bahna, kolo nepojízdné a myšlenky na sebevraždu. Bylo mi jasné, že do ubytování nedojedu a tak jsem si postavil za vesnici stan. Našel sem kohoutek z vodou a při čelovce umýval sebe i kolo jako mýval. Zjistil sem, že když si na tělo od bahna obleču tepláky a mikinu a vlezu do spacáku, tak je ráno bláto z těla pryč. Zázrak?.? Asi ano.... bůh existuje!

Salar de Uyuni

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | sobota 29.12.2012 20:20 | karma článku: 15.19 | přečteno: 977x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Tichý(Bnj)

Autem nebo vlakem?

Bývaly doby, kdy jsem měl jasno. Vlakem, jak jinak. Neměl jsem auto ani řidičák. Bydlel jsem v Kolíně. A odtud se dostanete vlakem všude.

23.7.2019 v 21:07 | Karma článku: 12.11 | Přečteno: 213 | Diskuse

Ladislav Větvička

Rusko jednostranně zrušilo vizovu povinnost - česka medjyalni scena se to snaži tajit?

Česka republika měla s Ruskem bezvizovy styk až do roku 2002, kdy zme Rusum museli zavest vizovu povinnost jako sučast bruselskych dohod.

23.7.2019 v 11:11 | Karma článku: 43.48 | Přečteno: 3816 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (7.)

Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

23.7.2019 v 9:19 | Karma článku: 7.34 | Přečteno: 136 | Diskuse

Michal Tříska

Evropská Amazonka /2 - Beuron - Ulm

V druhém článku vám ukážu mou ušlou trasu z německé obce Beuron do města Ulm. Vzdálenost mezi těmito místy byla okolo 127 km a šel jsem ji necelých pět dní.

23.7.2019 v 9:00 | Karma článku: 9.58 | Přečteno: 119 | Diskuse

Tomáš Flaška

Boj proti turistům

Posvátná dojná kráva - turisté - začínají jít na nervy již mnoha místům světa a ta vymýšlí, jak je omezit, ne-li se jich zbavit. Naposled např. Barcelona, nebo zavedení "vstupného" do Benátek. To Praha na to jde jinak.

22.7.2019 v 15:47 | Karma článku: 43.59 | Přečteno: 6127 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 724
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."

Najdete na iDNES.cz