Jižní Amerikou na kole - 9. den - Posádka byla ráno na nohou ..

27. 12. 2012 10:44:32
.. již v sedm což mi vyhovovalo. Čekala mne extrémní etapa do vesnice Sabaya. Kluci mne ale nechtěli pustit bez snídaně, což já chtěl ale zase s radosti oželet, neboť můj bágl ukrýval potraviny, po jakých by se ti kluci a asi utloukli. No než sem se nadál, byla přede mnou placka a z kýble mi přišli nalít meltu. Procedil sem to přes zuby a jal se hledat vodu. Nikde sem ale nemohl nic najít, když přišel jeden z uniformovaných a odkryl betonový poklop a v něm něco, co připomínalo vodu v dobách evoluce. nebylo zbytí, než jít pro filtr a přefiltrovat zásobu vody do cykloflašek. Armáda se na to přišla podívat a byli naprosto ohromení. V jejich očích sem viděl, že má-li cyklista takové vybavení, jakou mají asi u nich doma armádu? Rozhodně bylo vidět, že sem v jejich očích stoupnul. A to kdybych ještě vytáhl benzínový vařič, udělal jim tuňáka...aspiroval bych na seržanta.

Vyrazil sem tedy do absolutně modrého rána, které se záhy změnilo v poledne. Poprvé sem na otevřených pláních viděl divoké lamy - tuším Guanaco, místní pštrosy a po skalách se předváděly rychlonohé Viscache. Cesta vedla nekonečnou planinou, chvílemi sjízdná, chvílemi jen a jen roleta. Jako prověření vlastnosti kola a nosičů, nemůže být nic lepšího, nebo horšího, než roleta. Z čeho ty hrby na cestě vznikají netuším. Zničehonic se do toho vlítne a nedá se to zastavit.... třepete se jako při zimnici a modlíte se ať nic neupadne. Začal sem mít taktéž problémy s pískem. Ten se zjevoval náhle a bez vyzvání. Občas sem potkal někoho na pastvě a prohodil pár slov. Byl jsem pro místní jako zjevení a nechybělo aby se křižovali. Většinou jsou všichni extrémně přátelští. Nejvíce třeba tři čupr chlapi, kteří namne z hliněného domku volali ať se vrátím, neb se na mne chtěli podívat a záhy se vyfotit. Začali mne hladit po vousech a plácali mne po zádech "čekó, čekoslovakia", což by mi nevadilo natolik, kdyby jim na zemí nechroptěla z půlky stažena lama a oni nebyli celí od krve...včetně mne.

vojenská posádka v Bolivii

Juli - Sabaya

Jiný kraj, jiný mrav. Z důvodů úspory času, zkusil sem mrtvou cestu, kterých jsou zde stovky a vydal se na vlastní instinkt napříč plání. Po hodině jsem se začal topit v písku. Bylo to k uzoufaní. Po dvacíti kilometrech mi začala docházet voda, GPS si neveděla rady a já cítil že sem v koncích. Cesta vždy byla sjízdná na 2 kilometry, ovšem pak přišla písečná duna. Přetlačit kolo přes písek bylo k pláči. Naštěstí jsem si vzpomněl na jednu rád, že je lepší tlačit kolo tam, kde jestě nikdo nejel. Stejně se to dělá i ve sněhu. Povrch je daleko tvrdší a unese tu váhu daleko snáz. Díky tomuhle zjištění se mi povedlo vyprostit z nejhoršího. Přesto sem měl do cíle ještě 30km. Naštěstí mne cesta přivedla k brodu a já mohl doplnit vodu, což v těchto podmínkách znamená "bože, já neumřu". V zápětí přijelo k brodu auto a všichni vyskákali a začali auto mydlit. Což bylo ekologicky v těchto místech fajn, no bylo to po proudu kde já filtroval svoji vodu. Hlavní ovšem bylo, že bylo koho se zeptat na cestu, neboť jsem byl opravdu v koncích. Rodina mi ochotně ukázala směr a já se mohl absolutně vyčerpány dokodrcat do vesnice Sabaya. Musel to být bůh, kdo seslal to špinavé auto. Potkal sem všeho všudy přes den tři lidí a pak na absolutně slepé cestě uprostřed planiny spadne seshora špinavý Land Rover aby mi ukázal cestu. Zázrak.. V Sabaya jsem našel jedině ubytování, u místní hospodářky nakoupil vejce, tuňáka a cibuli a na dvorku počal kuchtit. Děda přišel okukovat a pořád mne objímal, což je sice fajn zvyk, pokud nemáte na ramenou puchýře velikosti pětikoruny, že které při zmačknutí vyteče obsah lahvičky na alpu. Slunko je sviňa! Snažil sem se poté jakkoliv sprovoznit signál na telefonu. Všichni místní jen a jen kroutili hlavou, až se najednou jeden uvolil a podal mi jeho telefon. Prý si mohu klidně napsat zprávu domů, že mi rozumí v jaké sem situaci. Napsal sem tedy obyčejnou uklidňující zprávu, že jsem v pořádku a plácnul ho na srozuměnou, že dobří lidé nevymřeli. On mne taky plácnul a řekl "dvacet bolivianu". měl sem chuť praštit ho do bolivijského obličeje, ale jelikož měl jen jediný zub vepředu, bylo mi jasné, že život si s ním pohrál. Snad tedy zpráva došla a uklidnila všechny v rodině.

Juli - Sabaya

více foto zde

Autor: Pavel Kadlíček | čtvrtek 27.12.2012 10:44 | karma článku: 13.74 | přečteno: 819x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Jan Tichý(Bnj)

Autem nebo vlakem?

Bývaly doby, kdy jsem měl jasno. Vlakem, jak jinak. Neměl jsem auto ani řidičák. Bydlel jsem v Kolíně. A odtud se dostanete vlakem všude.

23.7.2019 v 21:07 | Karma článku: 11.78 | Přečteno: 208 | Diskuse

Ladislav Větvička

Rusko jednostranně zrušilo vizovu povinnost - česka medjyalni scena se to snaži tajit?

Česka republika měla s Ruskem bezvizovy styk až do roku 2002, kdy zme Rusum museli zavest vizovu povinnost jako sučast bruselskych dohod.

23.7.2019 v 11:11 | Karma článku: 43.41 | Přečteno: 3791 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (7.)

Potřetí v tradičním termínu a prakticky po stejné trase, ovšem s novými cíli. A jestliže jsem dříve čtenáře lákal na bloudění i nečekané příhody, na vše jmenované došlo i tentokrát. Taková byla první cesta léta roku devatenáctého.

23.7.2019 v 9:19 | Karma článku: 7.34 | Přečteno: 136 | Diskuse

Michal Tříska

Evropská Amazonka /2 - Beuron - Ulm

V druhém článku vám ukážu mou ušlou trasu z německé obce Beuron do města Ulm. Vzdálenost mezi těmito místy byla okolo 127 km a šel jsem ji necelých pět dní.

23.7.2019 v 9:00 | Karma článku: 9.58 | Přečteno: 119 | Diskuse

Tomáš Flaška

Boj proti turistům

Posvátná dojná kráva - turisté - začínají jít na nervy již mnoha místům světa a ta vymýšlí, jak je omezit, ne-li se jich zbavit. Naposled např. Barcelona, nebo zavedení "vstupného" do Benátek. To Praha na to jde jinak.

22.7.2019 v 15:47 | Karma článku: 43.58 | Přečteno: 6119 | Diskuse
Počet článků 93 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 724
"..Ahoj. Jmenuji se Pavel Kadlíček. Nikterak nevyčnívám, ani nezapadám. Tam někde v nitru jsem světoběžník, jenž prošel svět snad pětkrát křížem krážem - vždy po zhasnutí lampy na nočním stolku. Pravý světoběžník má mapy v knihovně. Já mám mapy dokonce i na toaletě. Pro všechny případy tam mám i atlas Evropy. Člověk nikdy neví. Jsem ďáblem posedlý cyklista a náruživý muzikant, což je pro duši světoběžníka přímo třaskavá směs. Takto v sedle kola objevuji svět a v hlavě rodí se mi hudba z potěšení. Mé koníčky se vlastně obohacují navzájem. Nestrádám."

Najdete na iDNES.cz