Jižní Amerikou na kole - Nic

..prostě nic se nemůže rovnat tomu pocitu, když vytáhnul jsem po jedenácti hodinách letu roletku u okna letadla. Pomalu se rozednívalo, dole končila neprostupná vrstva pralesu a na obzoru se objevily Andy a náhorní plošiny. Peru bylo v tu chvíli na dohled a ta odlišnost od všeho, co jsem doposud viděl, mne donutila objednat si ještě jedem džem od palubního personálu.

   V tuto chvíli jsem byl nejblaženější osadník v letadle a největší žrout džemu taktéž. Já bych normálně džem neboli jam do huby nevzal. Doba, kdy mi jej matička mazala den co den na chleba, poté mne zalila meltou a otec vyprovodil pohlavkem do školy je natrvalo pryč a zmíněná marmeláda se stala opovržení hodnou. Když máte ale přečkat na letištních terminálech století, musíte vzít za vděk vším, co se neplatí. A platí se všechno a platí se všude. Nezbavil sem se ani šetřícího zlozvyku-srkat vodu z kohoutku na toaletách celého světa. Abych si to vylepšil, tak si napřed napěním ruce místním šamponem a poté se vrhnu na pití z dlaně a hádám příchuť. Zatím vyhrává mýdlo terminálu 47 vídeňského letiště Swechat - příchuť jablečné savo. Tenhle lakomný šetřící způsob ale natrvalo opouštím zde v Peru. Kamarádka Verča mi popisovala příhodu, kterak si v místním hotelu jen trosku srkla vody při sprchování a týden ji poté teklo ze všech otvorů nĕco mimogalaktického. A tak vodu jedině balenou. Ale považte, třetinka za tři dolary. Kde je spravedlnost? Někdo si doslova pokazí vodu napadrť a pak bude prodávat zdravou a živou za majlant. Kdyby na zmíněné PET lahvi byl alespoň nápis "omlouváme se, jsme prasata a náš vodovodní řád je semeniště svinstva...přispějte nákupem lahve na tablety proti úplavici a břišnímu tyfu". Ale to ne, prostě tam stojí jen prosté 3$.

    Čekám na peruánském letišti 16hodin. Připadám si jako ve známém filmu s Tomem Hanksem. Personál butiků se na mne již z dálky culí s vědomím, že stejně nic nechci a jen blbě čumím na všechno, po stopadesáté si zkouším čepice z lamy, po deváté se ptám u společnosti TAKA, jestli opravdu viděli moje kolo a brašny při překládání z letadla do letadla a oni do omezeni kývají hlavou souhlasně..., a já jim stejně nevěřím a půjdu tam podesáté.

     Jediné, co mi dělá problém je jihoamericko-řecký zlozvyk, házet toaletní papír za sebe do koše. Já tam hážu až ten třetí, bo stále zapomínám. Zvyk je železná košile, a pokud si potrubí poradí s mojí nadílkou, ty dva papíry to nespasí. Druhým problémem je, že tu vypadají všichni stejně. Hlavně holky. Chlapi vypadají stejně -blbě. Ale holky jsou šikovný. Bohužel jako vejce vejci. Prostě se culím a pak zjistím, že špatně. Všechny je tu dělal asi posvátný Inka, což je vlastně dobře. Alespoň mohu zařadit mezi prvotní zjištění z cesty, že Inka neumí vyrobit blondýnu.

Jó, zlatý domov!!