Kanadou na kole - 109. den - Jen co otevřu oči

slyším zmatené dupání a nervozitu procházející domem.. Dcera Anaise se loučí s rodinou odletem na školu do Bruselu a její uspěchaný odlet vlastně startuje můj den. Je milé sledovat u snídaně, kterak si z odletu dcery Anthony a Marie skoro nic nedělají, ba naopak se na sebe přemile culí a dělají různé kukuče..

Pavel Kadlíček

Mám pocit, že jakmile zítra opustím jejich teritorium - padnou do vašnivých líbánek..., což jim samosebou přeju. No chápu, že jsem se stal odletem Anaise posledním "otravou" v domě. Vyklízím tedy prostor již po obedě a odjíždím na poslední nákupy do města. Člověk by nejraději pro své nejmilejší koupil všechno u čeho udělá "jéééé", aby posléze ono "jééééé" udělal při pohledu do peněženky. Musím se omezit na minimum. Tak zní heslo. Ať z důvodu váhy pro letadlo (čímž odpadají darky typu  - živý los, tuňák, kufry na Mejlovu Hondu..), tak z důvodu hrůzného zacházení s brašnami na letišti (a opět odpadají dárky typu - vánoční ozdoby, lustry z křišťálu, pití v plechovkách alias pivo).. až po devastaci peněženky (tímto vlastně odpadají dárky úplně).. Nejlepší dárek je pohled! Tak zní druhé heslo a já jej okamžitě podporuji nákupem. Je to placaté, milé, laciné, upomínkové.. Pohled je prostě to "ořechové". Sjíždím tedy do nitra města a naposled procházím pro mne důležitá místa. Fotím se opět u "Mile Zero", která je vlastně "ikonou celé mé cesty". Důležitost onoho místa najdete klidně i na Canadabike, kde v sekci "novinky" pišu hned z počatku krátký blog s názvem "pouhé čtyři fotky".. Na ten když se juknete, tak pochopíte můj vztah k "mile Zero". A tak sem se tam fotil zleva a zprava.. a hlavně sem se fotil se suvenýry pro štestí od Vas všech.. Jediný, který na fotkach chybí je doutník, který sem úmyslně nechal doma pro návrat. Prostě NÁVRAT S DOUTNÍKEM A ŠAMPAŇSKÝM!! Dal sem městu pac a pusu, naposled smočil ruce v Atlantiku a vyrazil za obavanou věcí, neboli za balením. Nacpat kolo do krabice zdá se býti lehká věc, no jediné co na to řeknu je "prd". Opravdu sem bojoval s váhou a tak padlo rozhodnutí, nechat vše nedůležité, ojeté a zbytečné v popelnici. Naštěstí sem měl přes cestu ilegalní cykloservis kamarádky Sarah a tam jsem byl sám sobě pánem. Celá jejich komunita mne podporovala v rozhodnutích co vyhodit a co si nechat.. a ještě mne nalévala kávou. Postupně končilo v popelnici jídlo, pláště, pedály, upomínkové předměty z cesty, oblečení, servis. věci pro kolo....No myslím, že poté co jsem odešel, vzala Sarah baterku a všechno si to nanosila zpět do garáže :-). Nejtěžší bylo sehnat váhu... bylo to tak těžké, že se nakonec nesehnala... Nechápu, jak je možné, že v ulici o padesáti domech není jediná váha, zatímco u nás doma má paní Kroupová dvě! Naprosto skličující obavy mnou procházely při pokusech odhadnout váhu brašen a kola, neboť mi bylo jasné, že povolený limit 23 a 32 kilo nemám šanci splnit. Anthony i Sarah se mým obavám jen smáli a snažili se mne uklidnit, že velikost letiště v St.John´s je miniaturní.. ba co více, že moje krabice s kolem letiště vlastně zablokuje... Nechal sem se uklidnit a snažil se usnout. A řeknu Vám.... usnout den před odletem, to možná zvládnul Gagarin, no já se jen převaloval.